Případ otráveného koláče

Pozvedl jsem číši šampaňského k přípitku. Tekutina opaleskovala v záři svíček, Moničiny oči se v měkkém osvětlení mihotajících se plamenů zdály větší než obvykle, světlé stíny zdůrazňovaly vznosnou křivku jejích ňader a linii šíje. Napadlo mě, že to není zase tak špatné, být soukromý detektiv potulující se z času do času. „Na co si připijeme?“ zeptala se a okamžik mě pozorovala skoro šibalsky. „Na vášeň?“ navrhl jsem. Sklo zazvonilo. Políbil jsem ji. Její ústa byla plná příslibů a – křeč mě zkroutila, žaludek si na okamžik vyměnil místo s plícemi, svět se změnil v obraz z rozbitého kaleidoskopu. Zaúpěl jsem, ale neslyšel jsem vlastní sténání. Vzápětí jsem ležel na podlaze s čelem opřeným o zeď. Časová porucha odešla stejně náhle jako přišla. Rozhlédl jsem se. Byl jsem v jiném pokoji a pravděpodobně i v jiném čase. Vrzly dveře, dekolapsační náhrdelník začal žhnout a pálit na kůži. Odvalil jsem se stranou a schoval se za křeslo. Muž vstoupil do pokoje, prošel bez povšimnutí kolem a vyšel ven. Krk jsem měl v jednom ohni, ale kov naštěstí chladl. Ten muž jsem byl já sám. Ještě nikdy mě časová asynchronní vlna nevrhla do stejného času dvakrát. Neměl jsem představu, co by se stalo, kdybychom se skutečně potkali. Pomalu jsem se rozpomínal. Ocitl jsem se v Londýně druhé poloviny devatenáctého století, snad v roce 1864. Pamatoval jsem si, že než tamten sejde po schodech dolů, časová oscilace ho vrhne na počátek letopočtu. Čekaly ho těžké časy. Postavil jsem se. Jako pokaždé jsem byl v novém čase naprosto nahý. Tenhle byt naštěstí sloužil jako jedna z mých základen rozložených v běhu věků i prostoru. Sotva jsem se převlékl, zabušil někdo na dveře. „Pane Holmesi, pane Holmesi!“ Otevřel jsem a vykoukl na chodbu. Přešlapoval tam malý umouněný kluk a podával mi kus papíru. „To je pro vás!“ Doktor Watson, praktik v jedné z větších a lepších londýnských čtvrtí, mě zval jako poradce k nějakému případu. Nebylo to poprvé. Vzal jsem si drožku a snažil se během jízdy zbavit tupé bolesti hlavy a pocitu rozpolcenosti, které přesun v čase pokaždé vyvolává. Oranžově-růžová mlha pozdního večera tomu moc nepomáhala. Byla daní za stovky, možná tisíce průmyslových podniků v londýnských předměstích. Příslib budoucího industriálního věku. Vystoupil jsem před velkým trojpatrovým domem obehnaným plotem s odlévanými litinovými sloupky. Nánosem exhalací potemnělá fasáda byla zarostlá divokým vínem, ve všech oknech se svítilo. Nedaleko na chodníku ležela mrtvá tříbarevná kočka. I po smrti vypadala zdravě a dobře živeně, jako by se o ni někdo pravidelně staral. Na kanálové mříži stála velká krysa. Až po chvíli jsem si uvědomil, že i ona je mrtvá. Londýnské povětří prostě každému nesvědčí. Prošel jsem otevřenou bránou do zahrady domu, v ústrety mi právě mířili vstříc příslušníci Scotland Yardu vedeni jedním ze svých nabubřelých konstáblů. „Tady nebudete nic platný, Holmesi!“ uchechtl se jejich šéf. „Všechno je jasné. Nikdo vám za vaše pochybné služby nezaplatí!“ „Navíc jsou skoro všichni mrtví!“ dodal jeden ze strážníků a po straně se uchechtl. Vešel jsem do domu, v salónku mě přivítal Watson. Přejel mě vyčítavým pohledem. Nedávný přesun na mě ještě zřejmě byl patrný a on to připisoval kokainové závislosti. Tak vznikají legendy. „Hrozné, milý příteli,“ začal se svou obvyklou zdvořilostí, „Dva synové a otec otráveni při narozeninové oslavě!“ „Přežil někdo?“ přerušil jsem ho. „Zatím dva, ale jeden z nich pravděpodobně každou chvíli zemře. V pořádku je jen nejmladší z rodiny, William Raildigh.“ Během rozhovoru jsme přešli do jídelny. Na jedné pohovce ležel asi pětapadesátiletý muž, hned vedle něho pětadvacetiletý mladík. Služebná je právě přikrývala bílým prostěradlem. Druhý mladík přerývaně oddechoval a zjevně zápasil o život. Třetí zdrceně seděl v křesle a prázdným pohledem pozoroval plnou sklenku whisky na stole před sebou. „Co se tu přesně stalo?“ Watson mi bez dalších slov podal obálku. „Našel jsem ji náprsní kapse umírajícího.“ Všem nám vzala srdce a jen jeden pro ni dobrý je, proto ať jen ten pokračuje v našem rodu. Já už dále nemohu. Podepsán byl George Raildigh. Pomalu jsem si začínal uvědomovat reálie doby, v níž jsem se ocitl. Znělo to jako by pisatel přečetl příliš mnoho slabomyslné viktoriánské poesie, nebo se učil nazpaměť Goethovo „Utrpení mladého Werthera“. „Kdo to je, George Raildigh?“ zeptal jsem se. „Byl. Byl to můj nejstarší bratr,“ odpověděl mladík až dosud upřeně pozorující sklenku whisky a ukázal na nemocného, který právě dodýchal. „Nešťastně se zamiloval a pak nás všechny otrávil,“ pokračoval. „Vás také?“ „Ne, mě ne. Vůbec tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou William Raildigh a začal vyprávět. Sice se občas zakoktával, ale nakonec jsem všemu porozuměl. Podle jeho slov byl George kvůli svému citovému životu ve velmi špatném psychickém stavu. Právě proto pro něj uspořádali narozeninovou oslavu jako za starých časů, když ještě všichni byli kluci. A on sám, nejmladší ze sourozenců, pro oslavence upekl tradiční jednoduchý dort z vajec, mouky, cukru a mléka. Byl to prý jejich zvyk a dělali to tak od doby, co jim umřela matka. Jejich otec se podruhé neoženil. Večer se podle něj odehrával v příjemném duchu, povídali si, popíjeli. Potom přišla slavnostní chvíle a George dostal dort. Právě on ho rozkrájel na čtyři díly, pro každého bratra i otce jeden. Krátce po té, co ho snědli, tři z nich umřeli. George přežil déle, protože kousek dortu dal kočce. „Vaše kočka je trojbarevná?“ zeptal jsem se. „Ne, mourek,“ odpověděl. Vzápětí se rozplakal a zhroutil. „Nevíte, co by to mohl být za jed? A jak je možné, že se otrávili jen tři?“ obrátil jsem na Watsona. Jen zavrtěl hlavou. „Podle příznaků nikotin, nebo strychnin, ale nemohu si samozřejmě být jistý. Teď se chvíli musím věnovat pacientovi. Potřebuje mě.“ Watson to sice neřekl přímo, ale viděl jsem, že se mu na celém případě něco nelíbí. Mě také ne, ale příšerně mě bolela hlava a nikdo mi nenabídl peníze za vyšetřování. Přikázal jsme služebné ať přivede kuchařku, která nebydlela přímo v domě, a šel prohledávat kuchyň. Kuchařka si své práce hleděla. Spíž byla dokonale zásobená a všechno bylo spořádaně uloženo na svých místech. Jen v jednom zásobníku chyběl tucet vajec a dvě pintové konévky na mléko byly prázdné, ale nevymyté. Nic podezřelého jsem nenašel. Na schodech do druhého patra ležela mrtvá mourovatá kočka. S prohlídkou jsem začal v nejvyšším patře. Podle vybavení patřily pokoje jednotlivým mladým pánům. V jednom z nich jsem objevil misku rozkrájených hrozinek. „Watsone!“ zavolal jsem. Přišli oba, Watson a Raildigh. „Co na to říkáte?“ řekl jsem a ukázal jim svůj objev. „Myslím, že vím, jak je možné, že se otrávili jen tři. George vzal tři hrozinky, každou z nich naplnil jedem a poté je slepil, aby vypadaly normálně. Nepozorovaně je umístil do připravovaného dortu a nechal na osudu, kdo přežije,“ řekl Watson. „Ale proč to udělal?“ Raildigh si těžce povzdechl. „Jednalo se o jednu dívku. Všem se nám líbila a postupně jsme se o ni ucházeli. Mě a Charlese, prostředního bratra, odmítla ihned, ale s Georgem si pohrávala. Byl do ní úplný blázen. Když mu nakonec řekla sbohem, kladl nám to za vinu. Dokonce kvůli tomu osočil i otce.“ „Můžete mi ještě jednou popsat průběh celého večera?“ Raildigh zbledl, Watson se na mě vyčítavě podíval, ale neprotestoval. „Přinesl jsem dort a položil ho na stůl. George ho rozkrájel, Charles nám ho naservíroval. Já si pak svůj kousek odnesl ke klavíru, abych zahrál slavnostní fanfáru pro oslavence. Potom – potom jsme všichni dort snědli a za chvíli –“ mladík zbledl a začal se třást. Nechal jsem Watsona, ať si s ním poradí, a šel za služebnou dolů. Kuchařka právě dorazila. Byla to statná padesátnice s dvojitou bradou a šedivými vlasy staženými do pevného drdolu. V celku potvrdila celé Raildighovo vyprávění. „Přesně tak to dělali už jako kluci,“ přikyvovala horlivě hlavou, „jednoduchý dort ze šesti vajec, půllibry mouky, čtvrt libry cukru, vody a pinty mléka. Říkala jsem jim, že mléko a vajíčka musí být úplně čerstvé, jinak to nebude dobré. Všechno jsem ráno připravila, doplnila zásoby a šla domů. Obědvat měli v restauraci a na pozdní večeři se chystali do klubu. To víte, mladí pánové.“ Propustil jsem ji a šel do jídelny. Byli tam oba, Raildigh už vypadal v pořádku. „Když přežije jen jeden z rodiny, je jasné, kdo dědí, že Watsone? Podívali se na mě, jako bych špinil památku mrtvého. „Můj bratr by nikdy kvůli penězům něco takového - !“ vybuchl Raildigh. Otočil jsem se k nim zády. Hlava už mě pobolívala jen lehce. Měl jsem chuť zamířit do svého klubu, dát si dobrou whisky pálenou někde na skotské vrchovině a kvalitní doutník. „Pošlete za mnou toho konstábla, co tu byl, Watsone, ano?“ prohodil jsem ještě přes rameno. Řešení: 1. Byly upečeny dva dorty, jak tomu napovídá dvojnásobné množství spotřebovaných vajec ve spíži i dvojnásobné množství mléka. Jeden byl otrávený, druhý v pořádku. 2. Dort, který byl servírován, byl otrávený celý a nebyly k tomu použity „plněné hrozinky“. V tom případě by otrávenou hrozinku snědla buď kočka, nebo George. Je jen málo pravděpodobné, že by ji lžičkou právě rozdělil. 3. Hrozinky v pokoji sloužily pouze k odlákání pozornosti. Pokud by George ruletu s jedem přežil, chtěl by s dívkou svých snů žít. Určitě by pak nechtěl sám sebe uvést takovým nálezem do podezření. Předem by se hrozinek zbavil. 4. Po dokonání zločinu vrah otrávenou čtvrtinu dortu hodil do zahrady. Na to doplatila tříbarevná kočka a krysa. 5. Vrahem byl William Raildigh, on jediný měl možnost k záměně otráveného kousku dortu za neotrávený – při hraní na klavír.