Visio in Extremis - úryvek z knihy

Od schodiště přiklusal hubený mladík v cyklistickém s vestou kurýra přes hruď, na ramenou držel kolo, na zádech plochou, ale rozměrnou transportní brašnu. „Vzal jsem si kolo raději s sebou. Mám zámek, ale člověk dneska nikdy neví. A v zásilce mám psáno do vlastních rukou,“ řekl místo pozdravu. „Jo,“ odpověděl jsem duchapřítomně. „Máte nějaký doklad? Jakýkoliv. Mám sice vaši fotku, ale raději bych měl jistotu.“ Sáhl jsem do kalhot a podal mu plastickou kartu odpůrce krevních transfúzí a dalších medicínských zákroků. Fotografie na ní byla poměrně slušná. „Fajn, jste to vy,“ zhodnotil, vrátil mi kartu a zapsal si něco do malého bloku, který nosil v boční kapse, a navíc zavěšený na popruhu. Vlastně to nebyl blok, ale nějaká elektronická hračka. „Tady se mi tímhle podškrábněte a zásilka je vaše,“ vytáhl z kurýrního batohu metr dvacet dlouhý tubus. Poslušně jsem se podepsal na displej. „Doklad o převzetí dostanete na email, v případě potřeby vám pošleme i papírovou verzi,“ informoval mě. „Můžete mi ukázat tu fotku?“ požádal jsem. „Tu, podle které jste mě poznal.“ Sice jsem nevěděl, o co jde, ale jedním jsem si byl jistý – tenhle kluk nebyl žádný agent, jen vášnivý a dobrý cyklista s hodně namakanýma nohama i plícemi. „Jasně. Je taková zvláštní, měkká. Kde jste to fotili?“ Sáhl po elektronickém bločku, otevřel ho, jednu polovinu tvořil další displej, druhou klávesnice. Za okamžik mi ukazoval mou podobiznu. Obrázek nebyl fotografie, ale daguerrotype, byl jsem na ní zachycený v pracovních jezdeckých kalhotách, s revolverem za pasem, opíral jsem se o dlouhou loveckou pušku a přes rameno jsem měl položený meč. Katanu. „Nevím,“ odpověděl jsem popravdě, „za boha si nedokážu vzpomenout.“ „Tak nic,“ rozloučil se a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zamyšleně jsem se vrátil do bytu. „Měl bys zavolat zámečníka,“ poradil jsem Dervišovi. „Nemůžeme nechat byt nezavřený, ne se zajatci.“ Pak jsem se soustředil na zásilku. „Co to je?“ zeptala se Tes zvědavě. „Nevím, nic jsem neobjednával.“ Rozbalil jsem svrchní obal, tuhou fólii překrytý silný balicí papír, a odhalil tubus, na omak spíš z odolné plastické hmoty nebo bambusu než z papíru. Ke spáře oddělující jeho části byl přilepený složený list papíru. Ručně vyráběného, silného papíru namodralé barvy. Opatrně jsem ho rozložil. Drahý příteli, začínal švabachem v zastaralé němčině ručně psaný text. Čet jsem dál. …myslím, že po Těch letech, a současně i po těch letech, Vám tak mohu říkat. Nedávno jsem byl požádán o analýzu torza meče. Měl jsem zjistit, jak je možné, že čepel je – tedy byla – tak kvalitní. A shodou okolností, která vlastně nebyla shodou okolností, jsem s minimálním odstupem obdržel Váš dopis, kde jste si stěžoval, že zbraně, jimiž vás zásobuji, nevyhovují Vašim nárokům. S politováním musím konstatovat, že ani ty nejlepší čepele nejsou určeny k přímému krytí ran kyjem, palcátem nebo například železnou baseballovou pálkou. Ale to vy jistě víte. Ještě bych chtěl připojit zábavnou informaci – meč, který jsem měl analyzovat, byl můj vlastní výrobek, shodou okolností jeden z těch, které jsem poskytl Vám. Vzhledem k tomu, že Vás očekávají nebezpečné, ale současně dozajista zajímavé časy, dovolil jsem si Vám o své vůli darovat mečový pár v tomto balíku. Upozorňuji, že čepele nejsou vyrobeny z oceli, ale z materiálu, který se jí zcela jistě vyrovná, položil bych hlavu na špalek za to, že ji i předčí. Nevím, zda jsou vhodné pro běžné souboje s lidmi a řádovými příslušníky Vašeho druhu, ale zcela jistě jejich přednosti oceníte v těch nejtěžších a nejvypjatějších okamžicích. Doufám, že od Vás v budoucnu obdržím další objednávku a přeji Vám v nastávajících časech mnoho štěstí. S pozdravem, Váš přítel a dlužník. Podpis chyběl. Odložil jsem papír na konferenční stolek s rohy oblepenými molitanem a leukoplastí a otevřel pouzdro. Ze šedé pěny plnící funkci zátky čněly dva jílce: oba trochu delší, jak to mám rád, opletené rejnočí kůží, prostor pro úchop zakončený rýhovanou patkou. Sáhl jsem po jednom a pomalu a opatrně táhl. Čepel klouzala z pěny s tichým šustěním. Tači meč, delší než katana, původně určený pro jízdu. Nebyl to úplně klasický tači, mečíř ho trochu upravil, ale nedokázal jsem přesně říct jak. Co jsem ale věděl hned, byl fakt, že je lehký, neskutečně lehký, jako by ani nebyl z oceli. Ale on vlastně nebyl. Vysvobodil jsem z pouzdra i druhou zbraň. Kodači ve stejném stylu, dokonce se žebrem na čepeli. Oba meče měly záštitu, spíš menší, bez ozdob, odlehčenou množstvím děr. Švihl jsem delší čepelí zkusmo do vzduchu, neozvalo se ani zaševelení, až při pohybu jsem si uvědomil neskutečnou lehkost. Smrtící účinnost těchto mečů nespočívala ve váze či pádnosti, ale jen a jen v rychlosti. Určené pro boj s těmi nejnebezpečnějšími. „Jsou krásné,“ ocenila Tes skoro znalecky. „A sluší ti to s nima,“ doplnila bezprostředně. Ach jo. „Víš, kdo to psal?“ zamával Derviš dopisem, který si mezitím přečetl. „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a dál si prohlížel čepele. Matný šedý materiál neodrážející světlo, na dotek studící ještě víc než kov. „Museli jste se znát. Musel jsi mu nějak pomoct. A to hodně.“ „Nepamatuji se. Pomohl jsem spoustě lidí.“ „Pomohl?“ zareagoval okamžitě Derviš. „Aby oni pomohli mně. I když jsem upír a vydržím hodně, nevydržím všechno,“ uvedl jsem to na pravou míru. Doufal jsem, že pochopil. V pouzdře byly ještě řemínky a oka, začal jsem je na sebe navazovat. „Co to děláš?“ zeptal se Derviš. „Koši ate, vážu si závěsníky pro nošení mečů ostřím dolů,“ zabručel jsem. „Koši ate? To tě naučil kdo? Co to znamená?“ Přestal jsem pracovat a otočil se k němu. „Nevím, fakt nevím, je to prostě už dávno.“