DarkHiTechSuperHyperRomán

KAPITOLA PRVNÍ

Ghost vzhlédl od ohně a krouživými pohyby promíchával kávu v plecháči, aby její vůně co nejvíc zesílila. Někdo se blížil, držel se ve stínu velkých balvanů a snažil se být co nejtišší. Moc jim to nešlo, napočítal jich pět. Protože ho obklíčili, nemělo smysl utíkat. Zamyšleně přilil do kotlíku v vroucím nápojem poslední zbytek vody. Už se stačilo ochladit a horký nápoj byl skutečný luxus. Pouta na Misonových rukou zachřestila, vězeň se začal třást zimou. Ghost by nejraději zkontroloval, zda má oční pečeti stále dokonale přilepené, ale nechtěl dát lidem ve tmě šanci k snadnému výstřelu.
Ze noci se vynořil zavalitý muž napadající na jednu nohu. Měl na sobě kabát ze soboliny, který už ale příliš dlouho sloužil jako deka i pláštěnka, zánovní boty a kalhoty ušité podle poslední módy.
Ghost odhadoval, že musel zabít minimálně čtyři lidi, aby se takhle nahastrošil. S opakovací kuší Batonny to určitě nebyl nijak těžké.
„Koho pak nám náhoda přivedla co cesty?“ promluvil protáhle, současně se oheň obstoupili jeho kumpáni Celkem sedm, spočítal Ghost.
Jeden mu předtím unikl. Doufal, že nejsou tak chytří, aby někam nepostavili zálohu.
„Vedu vězně do Dimostadtu, je na něj vypsaná odměna,“ prozradil Ghost. „Mám něco k jídlu, horkou kávu a rád se s váma rozdělím.“
„V Dimostadtu je vypsaná odměna i na mě!“ zachechtal se Kulhavec a přitom pohnul kuší, že na okamžik mířila jinam, než na Ghostovu hruď. Bohužel příliš krátký okamžik.
„Na živého nebo na mrtvého?“ zeptal se Ghost se zájmem.
„Na živého i mrtvého,“ zachechtal se Kulhavec znova.
„A proč si myslíš, že se s tebou o tvé věci rozdělíme a nevezmeme si je všechny?“
Tentokrát se zasmáli všichni muži.
Ghost požitkářsky přivoněl ke kávě.
„Protože ti mířím na břicho tímhle kvérem.“
Vzdálil pravačku od trupu, aby bylo vidět, že v ní drží velkorážný perkusní revolver.
„Ts, pistole,“ odtušil pohrdlivě jeden z mužů, ale Kulhavec náhle ztratil část svého dobrého rozmaru.
„Jo, je to palná zbraň,“ přikývl Ghost, ale já vsadím svou díru v břiše, proti díře v břiše vašeho šéfa a minimálně tří dalších z vás, že jste neutráceli za balistické zaklínadlo druhé třídy. Nebo se pletu?“
„Můžu střelit dřív než ty,“ pokusil se Kulhavec.
Tvářil se zarputile, ale koutek úst se mu chvěl.
„Batonny jsou skvělé zbraně, ale od výrobce seřízené na tuhý chod. Pohni svalem a jsi mrtvý.“
Kulhavec ztuhl, Ghost uslyšel, jak někdo za jeho zády krok za krokem ustupuje.
„A proč bychom si dohromady nedali kávu, nepojedli a ráno se nerozešli jako chlapi, co se potkali na stezce?“ navrhl.
„Proč ne,“ odpověděl s úlevou Kulhavec. „To je vlastně docela dobrej nápad.“
Ghost pohostině ukázal ke kotlíku s kávou.
„Poslušte si. Předpokládám, že nejste žádní zelenáči a v Dimostadtu vás mají zapsaný všechny,“ ušklíbl se vědoucně.
„Že váháš. Chtěli by nás do jednoho, ale jsem práskaní, už si takhle lebedíme pár měsíců,“ odpověděl hrdě muž, který byl tak hubený, že se jeho obličej vypadal jako lebka potažená kůží.
„To jsem si moh myslet,“ přikývl Ghost uznale.

Východ slunce ho zastihl v plné práci. Zubatým nožem právě odděloval od těla třetí hlavu.
Mison se probudil a okamžitě začal chřestit pouty. Ve spánku se podvědomě zahříval kouzly, v bdělém stavu mu to znemožňovaly pečetě a dvě páteřní elektrody. To, že podprahová magie způsobuje degeneraci neuronů si ve svém stavu neuvědomoval a Ghostovi to bylo jedno.
„Doufám, že si moc nevymýšleli a odměna za ně mi zaplatí aspoň ten jed, byl docela drahej,“ zabručel sám pro sebe.
Pak, po chvíli váhání přitáhl jedno tělo blíž k čaroději a zabodl do hrudního koše nůž.
„Dej si magore, sucharů je pro tebe škoda a do Domistadtu je ještě daleko.“

 

KAPITOLA DRUHÁ

„Ještě trochu těch rýžových nudlí,“ poručil si Toguwa.
Kuchař obratně navršil na misku další patro, až se kluzcí průsvitní hadi z rýžového těsta rozlézali po celém tácu.
Toguwa okatě přehlédl pár prostých jídelních hůlek, nacvičeným pohybem sáhl za opasek a vytáhl své jídelní náčiní vyrobené z broušeného mramoru změkčeného tajnou technologií flichů a uprostřed pro jistotu vyztuženého ocelovým trnem. Místa, kde jedlík své náčiní obvykle přidržoval palcem a ukazovákem byla zdobena zlatem.
Namočil chomáč nudlí do omáčky a na jediné polknutí sousto snědl, pak sáhl do misky s vepřovým.
„Vy-ni-ka-jí-cí,“ zamumlal. „Vaší kuchyni se dá věřit, to prase bylo skutečně krmeno jen oříšky.“
Kuchař se uctivě uklonil a vycouval z kóje pro váženého zákazníka.
„Restaurant Chříšná miska je jedním z nejlepších v Domistadttu,“ prohodil směrem k muži stojícímu u zástěny.
Oba byli oblečeni podobně, do kalhot a košile volného střihu, nenosili obvyklý kožený, ale hedvábný opasek a lehké sandále. Přes jednoduchý vzhled bylo jejich oblečení z dokonale zpracovaného materiálu, pouze pláště odložené na opěradle jedné z židlí působil lacině a ošuntěle. Hewari byl dobře o dvě hlavy vyšší než jeho pán a něčím připomínal číhajícího buvola.
„A také nejdražší,“ dodal Toguwa zamyšleně, když s obědem skončil.
Opět se objevil kuchař a opakovaně se tázal, zda pán ještě něco potřebuje.
„Ne, jsem syt, dokonale syt Hewari, nezapomeň zaplatit a nešetři na spropitném, poručil muži u stolu.“
Sám vyšel z kóje a zastavil se před vchodem do restaurace. Ulice byla úzká a proudy lidé se mumrajem protlačovali jako mouchy lapené v medu. Nosítka, vozíky, pěší chodci, nosiči břemen. Pro skutečný vůz zde bylo příliš málo místa. Toguwa vzhlédl vzhůru. Spleť ulic končila vysokou stěnou a za ní, na vyšší terase začínala další spleť ulic a další a další pořád dál. Všechny domy stísněné a prostory přizpůsobené omezenému prostoru jednotlivých terasových stupňů.
„Dobrá, změnit horu v pevnosti nemusí být až tak špatný nápad, když má člověk milión kameníků, tesařů a kopáčů. Ale proč museli z pevnosti udělat město? Nebo město z pevnosti? Šilenci,“ mumlal Toguwa sám pro sebe, když jeho pohled klouzla stále výš, až k vrcholu vulkánu ztrácejícímu se v mlze.
„Pane!“ vytrhl ho ze zamyšlení Hewariho hlas.
Toguwa se pomalu otočil a spatřil svého mohutného služebníka držet za ruku vychrtlého zhruba desetiletého chlapce.
„Snažil vás okrást,“ oznámil suše Hewari. „Chtěl přeříznout opasek a sebrat vám zbraně.“
„Tak ty jsi chtěl mé meče,“ zeptal se Toguwa. „Opravdu?“
Kluk mlčel.
Toguwa sklonil jílec, až pochva směřovala téměř rovnoběžně se zemí a palcem začal vysunovat zbraň ven. Jílce se přitom nedotýkal.
„Vezmi si to,“ nabídl chlapci.
Ten upíral fascinovaný pohled na jílec. Nebyl omotán kůži, jak bylo u lehkých jednostraně broušených mečů používaných na jich od Modrého moře obvyklé. Jílec vyhlížel, jako byl vytvarován ze skutečné kůže lidské ruky převrácené na rub.
„Tak si ho k čertu vezmi, když jsi ho tak chtěl!“ zasyčel Toguwa najednou vztekle.
Chlapec s sebou škubl a váhavě se natáhl po zbrani.
„To nesmíte,“ řekl najednou Hewari.
Toguwa v poslední chvíli zabránil chlapci uchopit jílec.
„Máš pravdu nesmím,“ potřásl znechuceně hlavou.
„Hoď mu zlaťák. Mám práci, kvůli které tady jsme. Musíme navštívit Elkwela Erla, jak zajisté víš. Zatímco s ním budu mluvit, můžeš se poohlédnout po nějakém dobrém ubytování. Nejdražším ubytování, samozřejmě.“
Zlatá mince prolétla vzduchem, kluk ji přes svůj šok obratně chytil a byl pryč.
Hewarova tvář byla nehybná jako rohovinová maska.
„Nebo už nemáš peníze?“ otočil se k němu s nečitelným úšklebkem Toguwa.
„Ne, pane. Peníze nejsou problém.“

 

KAPITOLA TŘETÍ

Famer se odrazil od káry prodavače pražené kukuřice a nezmenšenou rychlostí vystřelil do sotva krok široké uličky mezi dvěma domy. Čtyři schody přeskočil najednou, nohy mu ujely v louži splašků, které kdosi vylil z okna o pár metrů výš. Částečně se sklouzl a částečně překulil, ale bolestivé odřeniny téměř nezaregistroval. Věděl, že pokud ho v elfské čtvrti dohoní, nebude na nějakém tom šrámu záležet. Ulička končila zdí. Hladkou, dobré tři metry vysokou zdí. Byla to kravina, snažit se okrádat elfy, ať už Gouhary za zboží nabízel cokoliv. S tlupou pronásledovatelů v zádech viděl pravdu jasněji, než když si představoval, co všechno by za vydělané peníze mohl mít. Nezpomaloval, neměl co ztratit. Pět kroků před zdí se odrazil do výše, oběma rukama se zachytil za železnou tyč z bůhvíjakého důvodu zabudovanou do zdi, točem a sklopkou, o které vůbec netušil, že ji umí, změnil směr svého pohybu víc do výšky a se štěstím přistál na vrcholu zdi.
Jeho pronásledovatelé se právě objevili v uličce, a když ho uviděli mimo jejich dosah, zpomalovali. Famer byl příliš chytrý a vystrašený současně, aby se jim posmíval. Navíc věděl, že elfové to s noži a luky umí lépe než kdokoliv jiný. Bez váhání si sedl a sklouzl po zdi dolů. Dopad byl tvrdý a cítil ho až v morku kostí, ale byl zachráněn, unikl jim.
Postavil se a zhluboka se nadechl, aby se co nejdřív ztratil někde ve spleti uliček. Byl na opuštěném plácku mezi domy, na jednom z mnoha falešných náměstí, které byly pro elfskou čtvrť typické.
Pozvedl nohu k prvnímu kroku, něco zasvištělo a bolest se mu zahryzla do levé ruky. Strnul v pohybu a podíval se dolů. Levou dlaň měl přišpendlenou ke zdi dlouhým opeřeným šípem. Elfským šípem.
Další hvízdnutí, dřík šípu se mu otřel o ucho a zůstal zaražený v kameni těsně vedle jeho hlavy.
"Myslel si, že utekl, idiot," ozvalo se ze stínu a Famer až teď rozeznal dvojici mužů stojící před dveřmi do jednoho z domů.
Zpočátku si jich nevšiml kvůli jejich maskovacím plášťům. Za ty Gouhary nabízel celé dvě stovky.
Dvojice se k němu přiblížila. Samozřejmě, že byli elfové, ne lidé.
"Má strach a to se mi líbí," řekl blonďák a založil šíp.
Jeho věta působila jako zaklínadlo a Famer se začal třást. Říkalo se o nich, že umí čarovat slovy.
Tmavovlasý elf s vlasy zapletenými do copu a obtočenými kolem krku k němu přestoupil, nepostřehnutlným pohybem se ho dotkl v obličeji.
Až o chvíli později si Famer uvědomil, že krvácí. Muž ho pořezal od oka až k spodní čelisti.
"Bolí to?" zeptal se posměšně blonďák a ukázal na jeho prostřelenou levici.
"Moc by nemělo, je to hladký průrazný hrot, i kostí projde jako máslem, ani ji nerozštípne."
Uchopil ho za ruku, Famer ucítil závan horka, a když se podíval na svou ránu, zjistil, že tkáň je zacelená a bez stopy krvácení přiléhá k šípu.
"No neudělal jsem to hezky?" podíval se Blonďák zálibně na svou práci.
Famer si uvědomil, že tohle nepřežije. Ti dva byli přesně takoví, jak se o elfech říkalo.
"Tak co, človíčku, budeš zpívat, budeš zpívat bolestí?" zašklebil se copatý.
Nemělo smysl prosit, nemělo smysl žadonit. Přesto přijde okamžik, kdy všechny tyhle zbytečné věci vyzkouší. Famer si byl jist. Elfové to s bolestí uměli nejlépe ze všech.
"Jste zasraní sodomitští buzíci. Takovým jako vy u nás zarážíme rozžhavený pohrabáč do prdele," vychrlil, dokud měl dost odvahy.
Políček mu zvrátil hlavu na stranu, až přitom zlomil šíp vedle svého spánku.
Druhý ho připravil o nos. Změnil ho v houbovitou hmotu rozmázlou po jeho obličeji. Jak můžou být tak rychlí? Napadlo ho.
Pozvedl oči ke svým přemožitelům. Dokonalé tváře bez znamínek, vřídků nebo jizev, ani stopa po rašících vousech. Dokonalí, krásní, oživlé sochy.
"Saeren mi ukazoval techniku, jak navinout střeva na dvojici třísek tak, aby byl vyslýchaný naživu, ukážu ti to," prohodil Blonďák k Copatému a oči se mu zablýskaly pobavením.
"Myslím, že tenhle lidský spratek bude vhodný materiál pro učení."
"Nebo taky ne."
Hlas byl trochu ochraptělý a přes zastřenost v sobě skrýval kovový podtón.
Bloďák s Copatým se otočili, Famer mezerou mezi nimi viděl dalšího elfa. Plášť mu hrál všemi barvami duchy, v uších se mu houpaly náušnice z živých krystalů a tváře mu zdobilo tetování.
"Proč? Chceš ho? Ve třech je lepší zábava než ve dvou," odpověděl protáhle Copatý a v jeho hlase se neskrývala výhružka, nýbrž nabídka.
"To zní zajímavě," přitakal příchozí a už stál u dvojice.
Famer jeho pohyb téměř ani nezahlédl, ale oba elfové šli najednou k zemi, dlažba zrudla krví. Copatý se pokusil zvednout, ale muž mu přišlápl hlavu k zemi a sehnul se k němu. Famer si až teď všiml, že má prsty prodloužené ocelově lesklými drápy. V dalším okamžiku už byly jeho ruce normální, ale hlava Copatého ležela oddělena od těla.
"Utíkej domů," řekl Famerovi a otočil se k probírajícímu se Blonďákovi.
Jediným pohybem mu kolem krku přehodil smyčku stříbřitě lesklého provazu, která se sama stáhla kolem hrdla.
"Nemůžu, jsem přibodnutý ke zdi," šeptl Famer.
Možná se dnes přece jen zachrání, začínala v něm růst naděje.
"Pokud tady budeš, než napočítám do pěti, zabiju tě jako jeho," ukázal muž na mrtvého elfa.
Byl to také elf, ale něčím se od dvojice odlišoval. V dalším okamžiku už to Famer měl. Vypadal starší a méně dbal na svůj zevnějšek. Extravagantní náušnice a tetování úsudek znesnadňovalo, ale Famer byl dobrý pozorovatel. Jako zloděj musel být, pokud chtěl přežít.
"Jedna," řekl muž a lhostejným pohledem přitom pozoroval Blonďáka bojující se škrtící smyčkou.
"Jak se jmenuješ?" chtěl vědět Famer.
"Hank," odpověděl mu muž. "Dvě."
Lhostejnost v jeho hlase Famera přesvědčila. Smýkal svou ruku po dříku šípu směrem k jeho konci. Věděl, že musí být pryč, než jeho zachránce vyřkne číslici pět.
Ve chvíli, kdy mu ke konci šípu zbývalo posledních pár palců omdlel. Šíp se zlomil a Famer se svezl z opětovně krvácející rukou na zem.
"Pět," zkrátil si Hank počítání a v jeho ruce se objevil nůž.
"Co jsi zač," zachraptěl Blonďák
Vzápětí se smyčka samovolně přitáhla a nedovolila mu říct víc.
"To bys rád věděl, že jo," ušklíbl se Hank a jediným řezem rozpáral Blonďákovu honosnou kazajku i břicho pod ní.
"Ono to není zase tak těžké, vytáhnout střeva z těla. Samozřejmě, když máš patřičně ostrý nástroj a víš, kam sáhnout."
Blonďákův obličej zmrzl v agonické masce.
"Dokonce ani játra," pokračoval Hank, pohroužil ruku do otevřené břišní dutiny a vytáhl jak pěst velký chuchvalec tkáně, ze kterého odkapávala krev.
Blonďákův pohled zesklovatěl.
"Ty jsi, ty jsi …" podařilo se mu ještě říct, ale poslední slovo už pouze naznačil.
"Přesně tak," přikývl Hank a zakousl se do ještě teplého masa. "Všechny jste nezabili, i když se stále snažíte."
Když dojedl, položil na oba mrtvé elfy sušený list harise, omdlelého chlapce zabalil do vlastního pláště, jako by byl pytlem pšenice, a přehodil přes rameno Bez ohlížení zamířil k nejširší uličce, která vedla k Fontáně zpěvů. Kromě relaxace u nejvybranějších písní, které kdy elfové zkomponovali, se tam dalo koupit slušné vybavení. Hank potřeboval spoustu nového vybavení, protože elfský velvyslanec v lidské části Domistatdu pro něj měl práci. Nezašel ani za roh a dvě mrtvoly začaly doutnat. Haris byl drahý, ale spolehlivý, iniciovaný vnitřní rozklad už nešlo zastavit. Nikdo se nedozví, jak přesně zemřeli Blonďák s Copánkem.

 

KAPITOLA ČTVRTÁ

Zvenčí dům vypadal jako tuctová stavba, jedna z mnoha v těsné ulici, možná s jen o něco novější fasádou. Zevnitř dojem lidského příbytku vymizel. Trantové se nesnažili napodobovat lidský interiér a vybavení podřídili svým požadavkům a zvyklostem. Okna propouštěla minimum slunečního světla, podlaha se nacházela zhruba metr pod úrovní ulice venku, všechny dveře byly zasunovací, bez prahů.
Kress prošel pokojem s pletenými křesílky, zaklepal a bez dalšího čekání vstoupil. I tady bylo skrovné vybavení z bambusu, nebo nějakého podobného dřeva a světlo ještě o poznání tlumenější. U stolu seděla robustní dlouhovláska s bujným poprsím přidržovaným kosticovou podprsenkou vykukující z výstřihu. Přinutil se podívat se jí do obličeje. Velká tvář, velké oči, byla vlastně celá velká, možná ještě o pohlavek vyšší než on. Trantka, došlo mu se zpožděním. Tvrdilo se, že trantové, jsou větší a těžší kvůli upravené biochemii, protože některé látky nutné pro život si v těle syntetizují sami. Tvrdilo se ale spousta dalších věcí, z nichž většina byla nesmysl.
„Přejete si?“
Měla hlubší hlas odpovídající jejím tělesným proporcím, přesto melodický, s jistým vzrušujícím podtextem. Zpočátku byl zvědavý, zda se trantů nebude štítit. Na ambasádě si jejich jinakost neuvědomil, ona mu naopak připadala velmi přitažlivá.
„Podal jí pracovní navštívenku se jménem a označením vyšetřovatel. „Potřeboval bych mluvit s panem Snoggym Gustaffsonem,“ řekl.
Žena si kartičku pečlivě prohlédla. „Vy pocházíte ze svazu?“
„Ano, z Průmyslového svazu, město Husk,“ přitakal. „Dnes jsem přijel.“
Podlaha zavibrovala, jako by se někde v hloubce rozjížděl nějaký obrovský mechanismus.
„Zajímavé, dokážete se u nás zorientovat?“
„Přečetl jsem si brožurku vašeho velvyslanectví,“ odpověděl.
„Pak tedy víte, že je zakázáno nosit do podzemí výbušniny, pokud samozřejmě nemáte námi ověřenou licenci.“
„Mám jen tohle,“ Kress odhrnul klopu saka a ukázal pouzdro velkorážného revolveru.
„Mohu se podívat?“ požádala.
Opatrně a trochu překvapeně jí zbraň podal. Nevypadal, že by mu ji chtěla odebrat, spíše se s ní tak nějak mazlila. Vyklopila válec, prohlédla si rýhování hlavně, vyzkoušela chod spouště.
„Moc hezká hračka, prostě dokonalá věc ze svazu, s ní nic nepoškodíte,“ vrátila mu revolver. „Výtah je za dveřmi.“
Kress se rozloučil úklonou. Začínal mít pocit pocit, že se na práci měl připravit více. Informací o trantech, trpaslících, jak se jim někdy hanlivě přezdívalo, nebylo mnoho, na ambasádě zjistil jen základní fakta. Jejich svět se lišil až příliš a nebyl si jist, zda chápe jeho nepsané zákonitosti. Potřeboval Snoggymu Gustaffsonovi položit jen pár otázek. Nic těžkého, teď si však nebyl jistý, zda mu na ně odpoví.
„Kam to bude?“ vyrušil ho z myšlenek liftboy.
Na lidské poměry to byl hřmotný chlapík střední výšky, proti dlouhovlásce ale vypadal skoro křehce.
„Dolů,“ odpověděl Kress.
„Jo, nahoru byste si musel najít jiný výtah,“ zazubil se muž a otevřel dveře.


Sestup trval dlouho, neodvažoval se hádat, jak hluboko se ocitl. Permanentní šero na něj působilo depresivně. Nahmatal krabičku cigaret a zaváhal. Mohlo se v trantském podzemí kouřit? Bylo to ve stísněném prostoru kabiny moudré? Nakonec si cigaretu vložil mezi rty, ale nezapálil ji.
„Vystupovat!“ vytrhl ho z přemýšlení hlas, zvuk otevírajících dveří nezaregistroval.
„Už jsem na místě?“ chtěl vědět.
„Jistě pane, Onyx city, jediné pořádné město široko daleko, tři sta metrů pod povrchem a když to protáhneme vrcholem sopky, pak pár kiláků. Vy ale nejste náš – “ hlas zmlkl a Kress až teď zaregistroval temný stín mluvčího.
Jsem tady jako slepý, při první příležitosti spadnu do nějaké díry a zabiju se, nebo se ztratím, napadaly ho samé pozitivní myšlenky.
„A si u vás budu muset zůstat pár dní, je možné se někde ubytovat?“
„Hotel Smaragd, je to hned přes náměstí, stačí vyjít z výtahové budovy,“ našel liftboy znovu řeč. Kress poděkoval a vyrazil do šera. Smaragd znělo draze, ale pojišťovna, pro kterou pracoval, to unese.

Pokoj stál ještě víc, než se odvážil předpokládat, ale byl způsobem lidským potřebám. Obvyklou olejovou lampu nahradil zjevně umělý zářící krystal. Světlo bylo trochu žluté, ale pořád mnohem lepší, než tma. Recepční ho ubezpečil, že v hotelu mají ještě dvě taková apartmá a pokud se objeví ještě další člověk, určitě ho bude informovat.
Netoužil po hovoru s dalším člověkem. Oblečený natáhl na postel a zíral do stropu. Měl pocit, že tři sta metrů skály na něho musí každou chvíli spadnout. Jak vysoko byl strop nad náměstím? Sto metrů? Sto padesát? Jak to, že držel, když neviděl nikde žádné nosníky? Možná ho podepíraly samotné domy podobající se velkým věžím nebo krápníkům, občas vyrostlých až do klenby vytvářející tak monstrózní stalagnát prošpikovaný byty, kancelářemi nebo bůhvíčím. Nechal znepokojivých myšlenek a vytáhl z náprsní kapsy lístek s adresou: Snuggy Gustaffson, hlubinná ochrana. Čím dříve s tím skončí, tím lépe. Co to ksakru mohlo znamenat, hlubinná ochrana?

 

KAPITOLA PÁTÁ

Teprve teď začal vnímat okolí. Seděl v kleci uprostřed špíny a pravděpodobně svých vlastních výkalů, mezi zuby cítil vlákna masa. Syrového masa. Bůhví, čím ho ten mizera krmil. Vybavil si nehybnou tvář muže, který ho chytil. Jmenoval se Ghost, vzpomenul si. Byl ve své práci dobrý, ale kdyby ho nepřistihl právě na tripu, stejně by neměl šanci. Ale možná na něco takového čekal, možná ho dobře informovali a on byl natolik zkušený, aby si uvědomil, že na čaroděje jeho kategorie prostě nemá.
Jeho kategorie, Mison se šťastně uchechtl. Bylo to spíš uchichtnutí, které by příslušelo divce nebo ženě. On tvořil svou vlastní kategorii, nikdo a nic mu nedosahovalo ani ke kolenům.
Ze tmy se vynořila bledá ruka a obemknula jeden z masivních prutů klece. Na masitých prstech se v záři vzdálených pochodní studeně třpytily masivní prsteny. Mison poznal jeden z nich, iridiový kroužek z velkým rubínem, do něhož byla vyleptán obrazec gask. Tento prsten mohl nosit jen velmistr a jen jeden velmistr by si zvolil tak neblaze proslulý symbol.
Postavu v šeru neviděl, za to zřejmě mohly stínící vlastnosti klece.
„Co mi chceš, Vincente?“ zeptal se a v jeho hlase nebylo najednou nic ženského, chladil jako chirurgická ocel.
„Tak jsem tě přece jen dostali, žádné stromy nerostou do nebe.“ Odpověděl neviditelný.
„Možná ne,“ souhlasil Mison a postavil se.
Při pohybu se zbavil teplého vzduchu okolo svého těla a roztřásla ho zima. I když to mohlo být následkem dlouhého magického tripu.
„Potřeboval bych nové šaty, umýt se, kartáček na zuby a něco k jídlu,“ vypočítával.
„Proč? Zítra tě odsoudíme a popravíme.“
Mison se příblížil k Vincentovi, uslyšel zvuk spěšného úkroku, ale prsty zůstaly obemknuté kolem mříží.
„Bojíš se mě? Žádné zbraně jste mi přece nenechali a tahle klec bude představovat minimálně stupeň ochrany pět.“
„Sedm.“
Látka zašustěla, jak se Vincent přiblížil.
„Proč jste se rozhodli postavit mě před soud?“ zeptal se zamyšleně Mison.
Přitom se mu podařilo překonat tupou bolest za čelem a přejít do delta módu, okamžitě zpozoroval modravou opalizující záři okolo tyčí. Sedm? Vincent jako vždy lhal, tohle byla devítka jako vyšitá. Mison se spokojeně pousmál, báli se ho. Konečně si začali uvědomovat, jak je dobrý. Že ho se ho chystají zabít mu v tuto chvíli nevadilo. Všechno má svůj čas.
„Jak se můžeš tak ptát? Tvé experimenty proti lidskosti? Přestupování všech pravidel? Jsi mnohonásobný vrah!“
Mison se vážně zamyslel. Experimenty proti lidskosti? To bylo vágní. Pravidla? Na ty kašlal, platila jen pro hlupáky a pro slabochy. Vrah? Všichni čarodějové byli vrahové.
„Četl jsem příručku tvého děda o vivisekci stvořených tvorů, zmiňoval se v ní o tvé chirurgické obratnosti,“ odpověděl s úsměvem. „Řekl bych, že to s lidskostí nás čarodějů nebude nijak horké. Ale přesto bych rád šaty, hygienické potřeby a něco k jídlu, nebo opravdu budu mít žaludeční vředy.“
„Nedostaneš nic, chceme tě před soudem jako odporného tvora, který si svůj trest zaslouží!“ šlehla pohrdlivá odpověď.
Mison ji předpokládal.
Sáhl pravačkou po prstech obemknutých kolem prutu, prudce trhl, až to v zápěstí zapraskalo, jediným pohybem aktivoval prsten a odskočil. Výboj energie bariérou klece samozřejmě nepronikl, ale upálil tři prsty Vincentovy ruky.
G prsten spolu s ukazovákem a prostředníkem ležely na podlaze klece.
„Ty parchante! Dej mi ty prsty a nic se ti nestane!“
„To víš, aby ti je přišili a tys na mě do tří dnů zapomněl. Bude mě proklínat mnohem déle!“
Mison se opatrně sehnul, sebral uškvařené prsty a jeden po druhém je sežvýkal.
„Říkal jsem ti, že mám hlad,“ pokrčil rameny. „Třeba strávím i tohle. Přeji ti příjemné babrání v mých vnitřnostech, až ho budeš hledat,“ vložil si do úst i prsten a po chvíli s úsilím polkl.
„Hajzle, nechám tě trpět dlouho, budeš litovat!“ zanadával Vincent a s potlačovaným sténáním se belhal pryč.
„Nebudu, mučení nepatří k oficiálním trestům,“ odtušil Mison a ve chvíli, kdy kobku vyplnilo ticho, šperk vyplivl.
Pak se opět posadil a začal podrobněji zkoumat své vězení. Nepřestal, dokud vzdálené pochodně dohořely a on si nebyl jist, že odtud neunikne. Našel příliš mnoho pečetí a kontrolních systémů, některé ukotvené přímo do základů tradičního sídla čarodějné rady.
Takže zítra stane před soudem a s nejvyšší pravděpodobností ho popraví. Chvíli tu představu zkoumal. Možná jim bude moci připravit nějaké menší překvapení, ale nezachrání se. Nebál se, necítil nervozitu. Tyhle vlastnosti už ze svého já dávno odpreparoval.

Zbytky mapy objevené v troskách zjevně trantské expedice do hlubokých oblastí Velké rovníkové pouště. Podle údajů na mapě samotné pochází z archívu Solné gildy. Vzhledem k přístupu, které gildy, a Solná gilda zvláště, mají k uveřejňování informací ze svých tisíciletých archivů, se jedná o tranty komplikovaně získaný materiál. Další nalezené dokumenty již byly nečitelné i zapoužití nejsofistikovanější magicko-technických metod. Další šetření týkající se přesnějšího zařazení expedice pokračují.

Podpis: Dr. Kerim Chobmaž.

 

KAPITOLA ŠESTÁ

Recepce teprve začínala a u stolů s jídlem, pitím a pochutinami, jak je číšníci poněkud eufemisticky nazývali, a které by každý normální člověk označil za rafinovaná narkotika, se tlačili lidé v jednom pulsujícím chumlu.
„Rád bych okusil plněný kaviár, ale přes ty nenažrance by se člověk musel prosekat,“ pronesl chmurně Toguwa a přitom ustoupil z cesty hltavci, který se z mísy s ukořistěnými lahůdkami krmil už za pochodu. „A je to velmi křehká pochoutka, stačí jeden šupák a všechno rozmačká.“
Hewari věnoval svému pánovi dlouhý pohled, pak si jeho povzdechnutí vyložil jako rozkaz a pohroužil se do davu. Nezdálo se, že se nějak snažil protlačit, ale najednou stál přímo u pultů s jídlem.
Toguwa se rozhlédl. Síň byla obložená mramorem s kapsami pro hlínu, ze které vyrůstalo popínavé psí víno, nebo něco, co se mu nápadně podobalo, místo tradičních lamp místnost osvětlovaly sluneční kameny zabudované přímo do stropu zdobeného reliéfní kresbou. Celek byl dokonalým příkladem neokázalého prezentovaného bohatství.
Toguwa se snažil identifikovat jednotlivé hosty. Nezávislé feudály elfský velvyslanec zval vždy, ať už byla jejich důležitost v politice jakkoliv mizivé. Zaregistroval strohého barona Akha v doprovodu atraktivní černovlásky jižanského vzhledu. Vysoké lícní kosti a vlasy stažené stříbrnou obroučkou ji dodávaly křehký vzhled, s nímž ale kontrastovala její dokonalá postava. Baron Akha nebyl ženatý, ale podle toho jak se ženou hovořil, nebyla jeho milenkou, alespoň ne jen milenkou.
„Bavíte se dobře?“
Toguwa potlačil nevoli. Nikdo by se k němu neměl dostat nepozorovaně, i když to byl elf.
„Velmi, pane velvyslanče,“ odpověděl a pozvedl sklenku k přípitku.
Velvyslanec Etelenwe byl i na elfa vysoký a hubený a většinou dokonale odměřený. Možná právě tohle představovalo hlavní kvalifikaci na jeho post. Na druhou stranu, patřil k těm méně konzervativním a rasově umírněně orientovaným elfům.
„Kdo je ta půvabná žena, s níž hovoří baron?“ zeptal se Toguwa a porušil tak protokol, aby zjistil, zda s ním elf chce skutečně hovořit, nebo jde jen o zdvořilostní vyměňování bezobsažných replik.
Etelenwe se zasmál, Toguwa usoudil, že jeho úskok prohlédl.
„Madam Veronika Parik. Baronův poradce.“
„Baron je moudrý muž, pokud vím, má experty v oblasti magie, techniky i dalších odvětví. A tahle dáma?“
„Řekl bych, že se s ní radí o obecnějších věcech, řekněme psychologie? Vysoká politika? Ale v té jsem koneckonců všichni, pane vyslanče!“ elf naznačil úklonu.
Toguwa zahlédl, že Hewari se už propracovává zpět a začaly se mu sbíhat sliny.
„Zajímavé, nešířím se příliš o tom, že jsem vyslanec svého klanu.“
„Vyslanec - vyhnanec Zvláštní obyčej. Muž, který opustí klan, celé desítky let se toulá po světě a je zmocněn k jednání v jménu svých lidí. A většinou se už domů nevrací a umírá na cestách. To jsem o vás našel v našich knihovnách.“
Toguwa si elfa změřil zkoumavým pohledem. Velvyslanec pro tuto příležitost omezil elfskou zálibu v honosných špercích a šatech, jeho tmavé kalhoty a frak s bílými manžetami posetými brilianty působil téměř stroze. Na tohle setkání se očividně připravil.
„To není pravda, někteří naši vyslanci - vyhnanci, jak jste můj klanový titul správně přeložil, se domů vracejí. Samozřejmě po splnění povinnosti.“
„Ano, dva za poslední tři tisíce let,“ souhlasil Ethelente.
„Ha, Hewari mi přínáší jednu z vašich prosluhých delikates!“ změnil Toguwa téma, aby zakryl překvapení.
On sám věděl jen o jednom muži, navíc klanové záznamy sahaly jen dva tisíce let hluboko.
„Doneslo se ke mně, že nějaký muž nabízí k prodeji Tvůrce.“
To byl další velvyslancův pokus, ale Toguwa byl už připraven.
„O Tvůrci koluje spousta legend, ale mohu vás ujistit, že žádný takový magický artefakt v našem klanovém pokladu není. Tudíž ten muž lže. Doufám, že oceníte mou snahu ušetřit vám peníze.“
Věnoval elfovi úsměv a s uspokojením sáhl po talířku který přinesl Hewari.
„Tvůrce je víc než legenda, ale budu vám věřit, že ho v pokladnici nemáte,“ přikývl Ethelente.
Toguwa si bez rozpaků nabral plnou lžičku opalizujících jiker a požitkářsky je polykal.
„Vynikající! vaše kuchyně má dobrou pověst, ale tohle …“
„Za každý gram je nutnou zaplatit trojnásobným množstvím zlata, ale co bych pro své hosty neudělal!“
„Noblesa vaší ambasády je všeobecně známá,“ přikývl Toguwa.
„Jako mistrovství vašich šermířů?“
„Lichotíte mému klanu pane.“
„A vy mému rodu.“
S těmi slovy se elf rozloučil a Toguwa ho při odchodu zamyšleně pozoroval.
Elfové měli své zvědy všude. Už zřejmě zjistili, že dva tucty klanových šermířů vzalo práci na dvorech feudálů v elfském příhraničí a cvičí elitní oddíly. Ethelente se mohl zeptat přímo. Hanomité si zakládali, na tom, že se živí svými meči.
„Jak bys obstál v duelu s elfem?“ zeptal se Hewariho tiše.
„S elfským zabíjákem?“ upřesnil otázku společník.
„A nejsou všichni takoví?“ opáčil Toguwa.
„Zvítězil bych.“
„Cítím v tvé odpovědi nějaké ale.“
Mohutný muž se pobaveně zašklebil.
„Ale nevím, zda bych při tom přežil. Samozřejmě, pokud by to byl jejich nejlepší zabiják.“
„Trénují celá staletí.“
„A příliš proto lpí na životě.“
Toguwa přikývl a lítostivě se podíval na prázdný talířek.
„Řekl bych, že tahle delikatesa již nebude.“
„Nebude pane, musel jsem zlomit nejméně dvě ruce, abych ji pro vás ukořistil.“
Toguwa překvapeně zdvihl obočí.
„Samozřejmě, nepřestoupil jsem přitom diplomatický protokol.“
„Ach tak. Pak je všechno v pořádku!“
„Dovolíte?“ k Toguwovi se přitočil tlouštík, kterého nikdy dřív neviděl. Další kolo diplomatických šarád začínalo.

 

---

 

 

 

---

KAPITOLA SEDMÁ

Hank upíral pohled na pohár s červeným vínem, jako by u stolu seděl sám. Muž na druhé straně byl nervózní, neustále v rukách žmoulal volné rukávy kabátu. Muž, nebo alespoň jeho oblečení, pocházel z některého z mechanistických států. Látka byla rovnoměrně utkaná a na pohled vypadala lehce a teple současně. Na kůži se sice dalo spolehnout, ale v batohu zabírala moc místa, zhodnotil Hank. Možná by takovou věc stálo zato vyzkoušet.
„Kde jste na mě získali kontakt?“
Položil otázku do prostoru a dál se věnoval zkoumání vína. Záblesky lamp v jeho červeni nádherně opaleskovaly.
„Od pana Vacheka, zaštiťuje naše obchodníky při jednáních s lidmi s modrou krví,“ zazněla opatrná odpověď.
To jméno Hankovi nic neříkalo. Usrkl víno. Bylo dobré, vyjímečné. Vzhledem k tomu, že si nemohl dovolit víc než jednu sklenku denně bylo právě tak dobré, aby mu obětoval část svých schopností.
„Předpokládám, že se na mě obracíte v citlivé záležitosti. Musím vědět, jak se k vám informace o mně dostala,“ pobídl muže k hovoru.
„Dřív, než se zeptáte kdo jsem a co po vás chci?“ ujistil se.
„Přesně tak.“
„Já stejně začnu po pořádku,“ řekl muž, jako by se o něčem ujišťoval.
„Jmenuji se Rychet Kyl, jsem inženýr hybridní mechaniku a expert na magziku, pocházím ze Sivetu.“
Hank se nepocítil žádné zadostiučinění, když si ověřil, že jeho odhad byl správný. Sivet patřil mezi ortodoxní zastánce mechanistické industrializace a čarodějové se mu vyhýbali jako vulkánový salamandr vodě.
„Společný projekt institutu aplikovaných výzkumů a …“ Kyl Rychet se zarazil, „tohle vás asi nezajímá.“ „Ne, spíš to, jak jste se ke mně dostal,“ připomněl Hank a znovu se napil.
Okolní boxy se začínaly zaplňovat, ale ještě zdaleka zde nebylo plno jako obyčejně. Vinárna Sklep byla oblíbená částečně i díky své diskrétní atmosféře, právě proto si ji Hank vybral jako pro schůzku. A také měla tři nezávislé východy, přičemž o třetím nevěděl ani sám majitel.
„Náš děkan William Waugh, se o vás zmínil a tvrdil, že možná pan Vachek…“
„To je v pořádku, právě jste mi zodpověděl mou otázku,“ přerušil Hank Kyla. „Takže můžeme přejít k tomu, co byste ode mě chtěl. A zda jste za to ochoten patřičně zaplatit.“
„Vy znáte pana Waugha?“ zarazil se Kyl překvapeně.
Hank jen přikývl. Bylo to už pár let a asi málokdo by dokázal odhadnout, čím tehdy s v nynějším v Sivetu zřejmě váženým člověkem, prošli.
„Zmínil Waugh něco, když vám doporučoval, abyste se obrátili právě na mě?“ zeptal se.
„Ještě jednu sklenku?“ ozval se číšník, který se znenadání objevil u pažení boxu.
Hank jen zavrtěl hlavou, Kyl požádal o vinný lístek a bez velkého vybírání si objednal.
„Ano, říkal, že jste jediný člověk na světě, který by na to mohl kývnout.“
„A co byste po mně vlastně potřeboval?“
„Potřebuji se dostat do elfské enklávy, někam dovnitř kruhu pěti stromů, nejlépe přímo k Bodinosakově obelisku,“ vysypal ze sebe Kyl a podvědomě přitom ztišil hlas.
Velmi moudře, usoudil Hank.
„Bodinosakův obelisk je nejsvětější elfské místo mimo jejich rodové háje,“ řekl pomalu. Nikdo nižšího původu,“ ušklíbl se, „se tam ještě nedostal. A určitě dobře víte, jak elfové trestají jakékoliv porušení svých magických tabu.“
„Smrtí,“ přitakal Kyl, ale kupodivu přitom nebyl nervóznější než na počátku, celého rozhovoru, spíš naopak.
„Ne,“ odpověděl Hank vážně. „Ta přichází až nakonec. Trestají mučením. Poslední člověk, který touhle procedurou prošel, se jmenoval Petr Ushka. Můžete si s ním klidně popovídat, ale moc rozumu mu nezůstalo. Po padesáti letech mučení.“
„Padesáti?“ Kyl Hanka nevěřícně pozoroval.
„Jo, když jim to za to stojí, umějí prodloužit život. Ushka teď tráví čas tím, že si neustále rozdrásává rány, protože už bez bolesti nedokáže existovat. A pojídá vlastní exkrementy.“
Hank sledoval, jaký dojem jeho slova vyvolala. Kyl Rychet sáhl po poháru, napil se a pak okamžik mlčeky seděl.
„To je …, děsivé,“ řekl když nakonec.
„Pořád se chcete dostat k Bodinosakově obelisku?“ zeptal se Hank.
Tvářil se vážně.
„Ano, pořád,“ přikývl Kyl rozhodně.
„A proč?“
„Potřebuji něco změřit.“
„Každý důvod je dobrý. A řekl kolik peněz vám starý Waugh pro mě dal?“
Kyl se zatvářil nejistě.
„Žádné, jen tuhle věc,“ sáhl do kapsy a vytáhl kámen ve tvaru slzy zavěšený na řetízku.
Hank si ho vzal a schoval do kapsy, ve tváři se mu neodrazil nejmenší náznak nějakého pocitu.
„To je dobrá platba. Začneme tím, že pro nás seženeme jed. Spolehlivý, aby nás už nedokázali oživit, v případě, že by něco nevyšlo.“

 

KAPITOLA OSMÁ - Ghost má trable

Ghost počkal, až služebná doplní konvici s kávou a posunkem jí naznačil, že víc nepotřebuje. Při odchodu ji prováděl pohledem. Měla zadek tak akorát, pod krátkou sukní objemná, ale současně dobře tvarovaná stehna, přesně podle jeho vkusu. Jenomže tohle byl příliš slušný hotel s personálem specializovaným na jednotlivé činnosti. Žádná z holek v katalogu se mu nezamlouvala natolik, aby si ji nechal poslat na pokoj. Navíc, většinou dával přednost lovu. Právě lov, sázka o to, zda kořist dostane, byla na spoustě věcí to nejzajímavější. Přitáhl si tác k sobě a nalil si do šálku kávu. Možná tu neměli štětky podle jeho gusta, ale snídani do postele zato ano. Jak dlouho byl tentokrát na cestě? V zimě, mokru, na stopě chlapíků, na které někdo mocný a bohatý vypsal odměnu? Pět měsíců? Ne, víc než půl roku. Cítil každý z té dlouhé řady dnů v kostech. Nemyslel si, že by byl pomalejší a slabší než dřív, jen pohodlnější.
Odložil hrníček a vrhnul se na křupavý, ještě horký toast s kuřecím masem.
Navíc, jméno Ghost už začínalo být příliš známé a to mu ne vždy sloužilo ke prospěchu. V minulosti už jednu identitu odložil. Nuchaki odešel a už se nikdy nevrátil, jen v hospodách se mluvilo, že ten krvavý hajzl konečně chcípl. Ghost na řeči nedal. Možná by to mohl provést ještě jednou.
Dojedl a vrátil se ke kávě. Ale chtěl to? Začínal být opravdu bohatý. a až si nechá proplatit šek, co dostal od cechu čarodějů, bude ještě bohatší. Jistě, dokázal by tu částku za pár let prohýřit, ale on nikdy na takové věci nebyl.
Dobré pití, hezké ženy proč ne, ale bezuzdným mrhání zlatem pohrdal.
Co tedy dál, pokud nechce pokračovat v kariéře lovce odměn? Taková práce se pro bohatého muže nehodila, každému se může přihodit neštěstí. Pak by si plodů své práce neužil.
Odsunul tác a zvedl se z postele.
Možná toho zlata nemá tolik, kolik si pamatuje. Nejlepší bude zajít do banky a zkontrolovat účty. Třeba ještě bude muset trochu zlata přisypat, aby byla hromada dostatečně velká.
V luxusní koupelně před velkým zrcadlem zasazeným do mramorové stěny se začal holit. Dobře toho šlachovitého chlapíka se studeným očima znal, věděl, kde přišel ke které jizvě, a byl si čím dál víc jistější, že žít si v klidu někde v závětří by se mu asi nelíbilo. Osprchoval se, vklouzl do kalhot, na holé tělo si oblékl těsné triko z jemné látky a na ní volnou košili. Pak přešel bosky ke kabele, vytáhl z ní šek a zamyšleně se podíval na sumu, na níž byl vypsán.
Opravdu je bohatý, usoudil znovu znepokojeně. A těžko někde sežene větší výzvu, než bylo ulovení Misona. A menší výzvy ho nikdy nezajímali.
Schoval šek a dokončil oblékání. Až vyřídí záležitosti v bance a zkontroluje účty, rozhodne se co dál. S tím, jak odložil konečné rozhodnutí, se mu zvedla nálada. Před dveřmi se zastavil, podle navyklého rituálu zkontroloval, zda provedl všechny věci, jak měl, zda má zbraně připravené, skutečné i falešné dokumenty na místech jako obvykle a koho z mnoha nepřátel může v místě očekávat. Vlastně jich až tak mnoho nebylo, tedy nezbylo.
Opustil apartmá a neobtěžoval se zamykáním. Hustý koberec tlumil kroky, ale když se soustředil, dokázal rozeznat šelestění tkaniny pod podrážkami. V hale kývl na recepčního, uctivé pozdravy dalších zaměstnanců přehlédl a vyšel ven. Na schodišti se na okamžik zastavil, aby do sebe vstřebal atmosféru místa.
Bylo vlhko jako vždy, vzduch čpěl něčím ostrým, asi jako hromada hnoje napadená exotickou plísní a lidi se míhali na všechny strany, každý pohlcen honbou za svým lepším zítřkem. Ghost se ušklíbl a ponořil se do mumraje. O pár set metrů výš pršelo a město přilepené ke strmým svahům hory se koupalo v mlze. Na Dimostadu bylo skvělé, že bohatí tu žili jeden vedle druhého a současně jistým způsobem oddělení vysokými hradbami. Ghost překročil kaluž, vyhnul se obtloustlému chlapíkovi s fezem na hlavě a pak, jako by to měl od počátku v úmyslu, zahnul do úzké uličky mezi dvěma bloky na sebe nalepených domů. Někdo ho sledoval. Řekla mu to ta část jeho já, kterou uvolňoval z řetězu, když lovil. Ta nespoutaná, citlivá a nebezpečná pro všechny včetně jeho samotného. Šel pomalu uličkou, občas se muset natáčet bokem, aby mohl pokračovat dál, v nejužším místě musel přelézt přes hromadu odpadků. Snažil se odhadnout, kam ho ulička dovede a současně si zpětně promítal všechy lidi, které po svém vyjití z hotelu zahlédl.
Ulička končila, opět stál v proudu lidí. Ustoupil spěchajícímu chlápkovi se skelným pohledem a v poslední chvíli sevřel jeho ruku. Ostří tlačného nože se dotýkalo jeho podbřišku. Ghost si uvědomil, že cítí ve slabinách pálení, současně praštil hranou dlaně muže do měkkého patra brady. Ghost přesto ucítil studený dotyk nože.
" Tys mi rozpáral kalhoty," ucedil vztekle, nacvičeným pohybem vytřepl ze zápěstního pouzdra elfí smyčku, nechal ji dopadnout muži přes hlavu. Vlákno se okamžitě samo stáhlo, muž zachroptěl a nůž se zachvěl.
"Jenomže ty určitě nebudeš sám, že ne," zašeptal Ghost a díval se do najednou křečovitě vypouklých oči. Nůž zarachotil na dlažbě, ruka, která ho držela ochabla.
S okolojdoucích si jejich krátkého zápolení v ústí uličky nikdo nevšiml, a pokud se někdo takový našel, rychle na to zapomněl. Ghostovi se ale zdálo, že z druhé strany ulice k nim spěchají hned dva muži.
"Příště," řekl, nechal uvolnil smyčku a držel ji napnutou, aby při svinování muže popálila, než se stačil pohnout, chytil ho za varlata a krátce stiskl.
I přidušený dokázal zasténat a omráčený bolestí se zhroutil. Ghost se otočil a dlouhými kroky zamířil zpět do uličky. Nedošel ale až na její konec, místo toho se po římsách a okénkách vyšplhal na střechu a dolů slezl až na konci celého domovního bloku. Mlha mezitím klesla a chránila ho před zvědavými zraky obyvatel výše položených částí města. Další hodinu za sebou zametal kroky a až si byl naprosto jistý, že setřásl všechny případné stíny, zašel do pobočky W banky.
Vzhledem k množství peněz na účtu ho okamžitě uvedly do salónku pro speciální klienty. Zatímco čekal v pohodlném křesle, přemýšlel o incidentu. Někdo se ho pokusil zabít. Ale kdo? A proč? Nebyl sice zvědavý, ale v těchto záležitostech se vyplatilo být důsledný.
"Pane?" vyrušil ho z myšlenek rozpačitý hlas bankovního úředníka.
Vzhlédl k němu s tázavě pozdviženým obočím.
Muž držel šek v obou rukou, jako by to byla zbroj, která ho může ochránit před vším nepříjemným, co ho v životě může potkat.
"Pane, ten šek je nekrytý."
Ghost se zhluboka nadechl a stejně tak i vydechl.
Dnešek nezačal právě nejlépe. Ale aspoň měl co dělat.

KAPITOLA DEVÁTÁ - Kress se seznamuje

Po třech hodinách bloudění se Křess konečně naučil používat mapu. Stála polovinu jeho obvyklého platu a raději si na ni nechal vystavit stvrzenku i s razítkem. Přesto měl ze sumy, kterou zaplatil, nepříjemný pocit. Na pohled vypadala docela obyčejně, podrobný plán podzemí vyvedený na silném plátnu, které se snadnou skládalo do malého čtverečku. Jenomže, jak brzy zjistil, trantové v rámci jedné úrovni rozeznávali celé desítky podlaží. A mapu měl jen jednu, navíc netušil, které konkrétní podlaží zobrazuje.Až náhodou zjistil, k čemu slouží tmavé pole ve tvaru velkého palce ve pravém dolním rohu mapy. V závislosti na tom, kam do něj umístil prst, zobrazovala mapa příslušná podlaží.
Zdviží vyjel do patra minus deset a pak dál sestupovat po žebřících a pohyblivých plošinách, až do poschodí minus dvacet sedm.
„Jo, pane, tohle je bydlení pro lidi, co mají rádi klid,“ rozloučil se s ním stařík, který obsluhoval poslední zdviž.
Průmyslovou, jak mu vysvětlil, když se ptal, proč tady není vůbec žádné zábradlí.
„Klid,“ řekl Kress nahlas, když osaměl, a jeho šepot se z temného tunelu připomínající víc jeskyni než výtvor trantských rukou vrátil s mnohonásobnou ozvěnou.
Odhodlaně vykročil do tmy, pod nohama cítil písek a po chvíli si uvědomil, že tma není úplná, ale rozeznává alespoň základní tvary okolí. Pak, za zatáčkou, se před ním bez varování vynořila fasáda domu vytesaná rovnou do skály. Světlo zde bylo o poznání silnější, Kress odhadoval, že jeho zdrojem jsou samotné kameny. Nebo kameny, které sem někdo nanosil a rozmístil je v okolí sutí, odhadl po chvíli. Dům, rozhodl se, že tak obydlí bude nazývat, pokrýval koberec něčeho, co mohlo být plísní. Přiblížil se až ke dveřím, nad nimi našel číslo jedna. Gustaffson bydlel v osmičce.
Opět se plahočil šerem jen stupínek od absolutní temnoty, zdálo se mu, že všude okolo slyší šramotění a pohyby. Nakonec to nevydržel, tasil revolver, natáhl kohout a dál pokračoval s připravenou zbraní.
K domu se správným místem došel až za hodinu. Uvědomoval si, že košili pod sakem má propocenou skrz na skrz, i z potní pásky klobouku už začínaly odkapávat kapky.Horkem to nebylo, tím si byl jist. Vrátil zbraň do pouzdra, uhladil si vlasy a zabušil klepadlem.
Neslyšel žádné kroky, ale dveře se najednou otevíraly směrem dovnitř. Panty při pohybu tiše šustily. Zjevně byly řádně promazané, ale váha, kterou nesly, musela být neskutečná.
Vchod do domu se před Kressem rýsoval, obdélník absolutní černi. Pak, jako by někdo odstínil výkonný petrolejový reflektor. Dva reflektory s červenými filtry. Oslnění způsobilo téměř fyzickou bolest, přesto mez světly zahlédl zubatou mordu plnou modře opaleskujících zubů. Najednou měl v ruce revolver a mířil na toho tvora. V poslední chvíli odlehčil ukazovák a kohout se vrátil do výchozí pozice. Tvor připomínající krysu zkříženou s bullteriérem se nehýbal. A protože v chodbě za ním nikdo nestál, musel dveře otevřít právě on.
Kress svěsil ruku se zbraní. Ozubená tlama se ani nehnula, reflektory se mu stále zabodávaly do očí.
„Jsem Kress, vyšetřovatl Kress z průmyslového svazu a potřeboval bych hovořit s panem Snoggym Gustaffsonem,“ řekl hlasitě, i když si při tom připadal hloupě.
Krysoterriér hrdleně zavrčel a odklusal do chodby a po chvíli se zase vrátil. Rudou jeho pohledu kmitl záblesk bílé. Opět se otočil a tentokrát ho Kress následoval.
Po patnácti krocích vstoupil do místnosti, ve které bylo o něco světleji, asi jako v noci za úplňku. U stolu stál menší trant a očekával ho. Nebyl menší, opravil se Kress. On sám měřil metr osmdesát pět a trant ho o pár centimetrů převyšoval. Byl však tak mohutné postavy, že z dálky vypadal malý.
Kress se představil, ale muž nijak nezareagoval a neprozradil mu své jméno.
„Bylo mi řečeno, že zde bydlí pan Snoggy Gustaffson. Potřebuji s ním mluvit v jisté záležitosti,“ snažil se ho rozmluvit.
„V jaké?“ chtěl vědět trant.
Jeho hlas byl nejhlubší, jaký kdy Kress slyšel, ale postrádal jakýkoliv hebký podtón. Kameny drcené v lomu.
„Je to citlivá záležitost týkající se krádeží výrobků firmy Kreme, potřebuji mluvit s panem Gustaffsonem osobně.“
„Je-li to nutné, zavedu vás za ním,“ řekl trant a znělo to jako posměch a výhružka současně. „Je ve službě a ještě pár dní bude. „Předtím však buďte mým hostem,“ změnil tón a ukázal k jedné z temných stěn.
Krysopes se mu otřel o bok, vyrazil naznačeným směrem a otevřel dveře. Bez záře jeho očí si Kress připadal jako slepý. Všude okolo sebe tušil obrysy nábytku. Co nejopatrněji následoval psa, za ním jeho mlčenlivý hostitel.
„Kare, mám návštěvu. Chce mluvit z Gustaffsonem. Vezmu ho dolů, ale před tím povečeřím. Všichni.“
Muž pohlédl na krysopsa, ten zavrtěl ocasem připomínajícím šavli a vyrazil do dalších dveří.
„Na domácí homazlíčka vypadá docela drsně,“ poznamenal Kress a posadil se na nabídnutou židli.
„Není to domácí mazlíček,“ubezpečil ho trant.
„Dobrý den,“ pozdravil Kresse temný stín.
Tenhle hlas byl také hluboký, ale mnohem měkčí, i podle jemné nevtíravé vůně poznal Kress ženu – trantku. Postavil se, bez přemýšlení stiskl nabízenou ruku. Měla tak velkou jako on, ale bez mozolů a jiných známek těžké práce. Podle způsobu pohybu ji odhadoval na zralou ženu – pokud se u trantů léta počítala podobně jako u lidí.
„Těší mě, že vás poznávám. I když jen jako stín, mé oči nejsou tak dokonalé jako vaše,“ vzchopil se konečně ke souvislé větě.
Měl pocit, že poprvé se aspoň trochu povznesl nad ubíjející ticho, temnota a vědomí stovek metrů skály nad ním.
„Di? Přines živé světlo pro pana Kresse,“ pronesl zvučně Kare. „Posaďte se, za chvíli budu nosit na stůl. Skrovná večeře, nečekali jsem hosty,“ promluvila pak tišeji a spěšně odešla dveřmi, které předtím Kress neviděl.
„Pan Gustaffson pracuji u hlubiné ochrany, co to znamená?“ pokusil se rozmluvit svého společníka.
Mohutný muž se posadil, židle pod ním zaskřípěla. Kress pohmatem zkusil, jak masivní je židle na níž seděl on sám. Hmota byla studenější než dřevo a nohy palcem a ukazovákem neobjal.
„Hlubinná ochrana? Něco jako uklizeči. Starají se, aby nás odpadky z hlubin neohrožovaly.“
Kress si byl jist, že informace není úplná, nebo aspoň hodně zavádějící. Muž slovo odpadky pronesl, jako by ho nenáviděl. Permanentní příšeří vytěsnila plápolavá záře ohně. Mladá žena, odhadl ji na pětadvacet přinášela dva velké svícny, každý osázený pěti silnými voskovicemi. Nebyla štíhlá, ne v lidským chápání. Ale její pas měl vůči ňadrům a bokům ten správný poměr, který se umělci snaží zachytit už od počátku věků. Vlasy se v žluté záři leskly měkkým bronzovým odstínem a oči, jejich barvu Kress nezachytil, jen to, že má dlouhé a husté řasy. V dalším okamžiku se už tvářil zdvořile neutrálně, ale podle toho, jak naklonila hlavu, pochopil, že si jeho pohled přesně přečetla.
„Budou vám svíce vyhovovat tady?“ postavila jen na malé stolky po stranách místnosti.“
Kress jen přikývl a postavil se k pozdravu.
„Díky Dí, můžeš jít pomoc Kare,“ stačil promluvil velký trant ještě než se dívka otočila směrem k návštěvníkovi.
Nenuceně se vytočila, až za ní zavlály vlasy a sukně zašustila, věnovala Kressovi zkoumavý pohled a zmizela za dveřmi.
„To je Gustaffsonova dcera,“ okomentoval trant své počínání.
„Povečeří s námi?“ zeptal se Kress.
„Ano,“ odpověděl trant skoro neochotně. „Pak hned vyrazíme za Gustoffsonem do hlubiny.“
Slovo hlubina nahánělo Kressovi hrůzu. Jenomže byl tady, aby vyšetřoval. Pokud do hlubiny, tak do hlubiny.

KAPITOLA DESÁTÁ - Misonovi nepřeje štěstí

Zaduněly kroky, zvuk se přibližoval a sílil až za hranici bolesti. Mison se skrčil do klubíčka a zakryl si uši dlaněmi, ani to však nepomáhalo. Mezi prsty ucítil kluzkou krev vytékající ze zvukovodů.
"Pěkně trapný druh popravy," zašeptal.
Než ho hromobití vlastního hlasu poslalo do nicoty, pochopil, co se stalo, a bleskově změnil nastavení mozkových parametrů. V průběhu posledních hodin absolutního klidu podvědomě celou sérii stupňovitých kouzel vylaďoval své smysly na maximální citlivost a teď ho indukovaná vazba málem zabila.
Ve chvíli, kdy se dveře do podzemní kobky otevřely, už se jakž takž zmátořil. Pochodně přezářily emanaci pečetí a zámků klece, vězení najednou vypadalo zcela obyčejně. Mison si lhostejně prohlédl eskortu. Všichni muž byli navlečeni do antimagických overalů, plátování z kabecké žuly pečlivě připevněné na nosnou ocelovou konstrukci z nich dělalo neforemné zdánlivě neohrabané postavy. Ozbrojeni byli runovými štíty a meči se záštitami posetými dalšími symboly.
"Nezdá se, že bych dostal milost," řekl nahlas.
Teprve až eskorta zkontrolovala kryptu a obstoupila klec, vešli dovnitř další muži. Tentokrát bez brnění, každý z nich držel v ruce krátkou ne víc než čtyřicet centimetrů dlouhou tyč. Mison nemusel přecházet do delta módu, aby vnímal naakumulovanou sílu. "Nedávno byly v módě pořádné hole, teď taková párátka, máte to tady v Domistadtu fakt těžké, jít s dobou opravdu není jednoduché." Vůdce čarodějů, muž s unavenýma jakoby opatrnýma očima, přistoupil až těsně ke kleci.
"Jsem zvědavý, jestli budeš vtipkovat až do konce. Kat už je připraven."
"Už si vzpomínám, ty jsi Ignác Hustal. Říkalo se ti Prdelka, protože jsi každému podržel. Jak vidím, vyplatilo se ti to. V tvém věku být mistrem …s tak málo schopnostmi."
Čaroděj na urážku nezareagoval, pokynul společníkům a v dokonalé souhře začali lámat jednotlivé pečeti. Vzduch zavoněl ozónem, sírou a vůní hořkých mandlí. Obrněnci už nestáli v uvolněných postojích, ale ve střehu se štíty přitisknutými k tělu a tasenými meči. Zámek cvakl a dveře klece se samy otevřely.
"To je dost, už jsem se bál, že tady shniju zaživa," ušklíbl se Mison a bez pobízení vyšel ven.
Viditelně vrávoral a při každém pohybu se mu na těle rýsovaly kosti a klouby.
Ignác Hustal ustoupil, aby mohl projít, a potom ho zezadu praštil svou holí pod koleno. Mison se zhroutil jako podťatý. Čaroděj do něj s rozmyslem kopl, tichem krypty zaznělo prasknutí zlomeného žebra.
"Nejsi v moc dobré kondici, možná za to může nevyvážená strava. Zvedněte ho!" obrátil se na eskortu.
Dva mágové spěchali, aby mohli vyplnit jeho rozkaz dřív než ozbrojenci.
Mison dovolil, aby ho uchopili pod paží a pomohli mu ze země. V prachu pokrývajícím dlažbu viděl odraz vlastního zlomyslného šklebu.
"Blbečci," zachraptěl.
Hustal se rozmáchl k další ráně.
Intenzita výronu moci přesáhla Radwartovu mez, byl proto viditelný pouhým okem. Dva v mžiku vysátí mágové se změnili ve vyschlé mumie, ostatní čarodějové vzpláli modrým plamenem, kobku zaplnilo ječení zaživa spalovaných mužů.
Mison kopl do těla u svých nohou a rozesmál se hysterickým smíchem.
"Všichni jste hlupáci, všichni!" opakoval tak dlouho, než ho umlčela rána do zátylku.
Na pancéřovanou eskortu jeho kouzlo nepůsobilo.
Po posledním magickém vypětí se mu podlamovaly nohy a z podzemí ho museli spíš vynést, než vyvést. Po celou dobu kráčel s hlavou svěšenou k zemi a až venku se poprvé rozhlédl. Vnitřní nádvoří Alianční pevnosti vypadalo stejně jako před lety, jen na stěnách bez oken přibyly emblémy dalších čarodějných kmenů, klanů, rodů a skupin, které se přidaly k alianci a zavázaly se respektovat zákony odsouhlasené radou. Stopy po nových obranných zaklínadlech nenašel žádné. Vypadalo to na klidné časy - samozřejmě pro ty, kteří chodí po vyšlapaných pěšinách. Jenomže ty byly nezajímavé, nudné a člověk se na nich musel řídit spoustou příkazů. A objevovat bylo tak nádherné, úžasné, lákající. I když musel platit sám sebou.
Lhostejným pohledem přelétl shromážděné. Nestáli mu za to, aby se snažil odlišit jednu tvář od druhé, byli jako hmyz, jako komáři, které zabil, když ho obtěžovali. Ze zlomyslnosti zaútočil proti davu jednoduchým energetickým kouzlem a při panice, kterou záblesk ohně vyvolal, se rozesmál. Nikomu se samozřejmě nic nestalo. Od kohokoliv v pevnosti ho oddělovala linka aktivního stínícího kouzla. Nejprve by musel neutralizovat veškerou moc, kterou do něj čarodějové umístili. A on si byl jist, že každý z návštěvníků tohoto přestavení přispěl svou troškou.
Popravčí špalek byl umístěn na prosté dřevěné plošině stlučené z ohoblovaných křesel. Kat, do půl pasu svlečený mohutný opálený muž, při pohledu na Misona zbledl tak, že to bylo vidět i pod jeho snědou barvou.
Eskorta přivedla Misona až ke špalku, nohy i ruce mu zamkli do okovů, jejich řetězy se ztrácely v zemi. Zkusmo svými pouty zachřestil. Nevěznilo ho jen železo.
Na čelním místě, lavici vysoké tak, že i v sedě vyčnívali nad hlavy ostatních, seděl Vincent spolu s ostatními velmistry. Mison se přemohl a podrobně si je prohlédl. Většinu z nich už kdysi potkal.
"Všichni jste neschopní ubožáci, bez talentu a schopností," oznámil jim s jistou dávkou škodolibosti. "Tedy až na tebe Gufriči, ale tobě chybí odvaha a stal ses štikou v malém rybníku. Všem bych se vám mohl postavit a vy to víte," vycenil zuby ve zlém úsměvu.
Tváře většiny shromážděných čarodějů k němu vzhlížely s obavami a strachem. Věděl, že si jeho slova zapamatují.
"Mison Rokawel byl shledán vinným z těchto činů," chopil se slova Vincent.
"A tys mi Vincente u mnoha z nich asistoval!" zareagoval Mison. "A kvůli strachu jsi toho nechal!"
Jeho prohlášení vzbudilo mezi některými čaroději rozruch.
"Například azbonskou vivisekci jsme prováděli spolu," pokračoval Mison, ale poslední slovo se vrátilo s ozvěnou, současně Vincentův hlas získal zvláštní pisklavý nádech.
Mison okamžitě pochopil, že velmistr vztyčil mezi ním a diváky jednosměrnou zvukovou stěnu. Protože už mohl těžko něco ovlivnit, přestal sledovat proslov a obrátil se ke katovi. Podle protokolu to musel být člověk netknutý magií, stejný předpis platil i pro jeho pracovní nástroj, těžkou sekeru. Její charakteristický tvar nenechával nikoho na pochybách, k čemu slouží.
"Nemáte něco k jídlu?" zeptal se, "mám děsný hlad."
Muž znervózněl, potom sáhl do kapsy volných kalhot a rozpačitě podal Misonovi dva krajíce chleba s kusem uzeného. "Nevěděl jsem, že kati si berou jídlo k práci," poznamenal Mison a hladově se do svačiny zakousl.
"Většinou hodiny čekám v přípravně, tady to šlo ráz na ráz," zabručel muž skoro omluvně. "Vy nemáte strach ze smrti?" zeptal se, když viděl, jak čaroději chutná.
Mison otázku mezi sousty pečlivě zvažoval.
"Vlastně ani ne," usoudil nakonec. "Bože, to bylo nejlepší jídlo, co si pamatuji!" doprovodil poslední kousek mlasknutím.
Že jeho paměť nesahá dál, než dva tři dny nekomentoval.
"Prý jste při zkoušení nějakého kouzla vybil celou vesnici, je to pravda?"
Kat ztratil část svého ostychu.
Mison se rozhlédl, Vincent dál pokračoval ve svém nudném proslovu. Škodolibě na něj blýskl jeho vlastním prstenem a otočil se ke katovi. "Nevím, je to možné. Při zkoušení jakého kouzla?"
"Ehm, myslím, že tomu říkali Karepinské zaklínadlo," rozpomínal se muž a váhal při výslovnosti cizího jména.
"Tak to je lež," usoudil Mison. "Mluvíte o Karepinském prahu a tady by přicházelo k úvahu zejména zabíjení dospělých mužů. Operuje se změnami a posilováním chtíče."
Jeho odpověď kata znepokojila, dál už se nevyptával.
"Odsouzen k trestu smrti stětím za přihlížení rady a vybraných svědků všech členů aliance!" zahřímal Vincent. "Vykonejte rozsudek!"
Kat téměř omluvně ukázal na špalek, Mison okamžik uvažoval, zda by něco získal, pokud by muže zabil.
"Víte, že mají v záloze připravených dalších deset popravčích pro případ, že bych vás zabil?" oznámil katovi, zatímco poslušně pokládal hlavu na špalek.
"S životem nenadaných lidí si hlavu moc nelámou, stejně jako já," zabručel ještě.
Špalek byl čerstvý, dřevo vonělo a na omak bylo lepkavé. Misona napadlo, zda by z něj nedokázal vydestilovat nějakou energii, ale s takovou procedurou se ještě nikdy nepotkal a sám ji nevymýšlel. Současně s představou se mu před očima začaly odvíjet složité struktury jednotlivých kouzel. Šlo to, určitě to šlo.
"Nebude to bolet, pane. Jsem dobrý, pokaždý jednou ránou," uklidňoval ho kat šeptem.
Mison se zašklebil. Smrti se opravdu nebál.
"Vždycky jsi byl posera, Vincente!" zařval ještě a doprovodil větu posledním kouzlem, které ji přeneslo přes bariéru.
Velmistr sebou škubl, sekera se zvedla v oblouku, v nejvyšším bodě se zastavila a pak se s neskutečnou pádností zaťala hluboko do jasanového dřeva. Dav přihlížejících zahlučel, Misonova hlava odpadla do připraveného koše.
"Říkal jsem vám to, pane," uklonil se kat a na znamení úcty si přitiskl pěst na čelo.


Mison cítil, jak ho za vlasy uchopila čísi ruka a překulila ho, jeho hlavu překulila, upřesnil v myšlenkách, tak, aby viděl ven. Spíš aby mu ostatní viděli do obličeje, zhodnotil. Bylo to zvláštní, zemřít stětím a současně nezemřít. V úzkém výhledu koše se objevila napjatá Vincentova tvář. Mison se uvědomoval, že napětí z velmistrovy tváře postupně mizí.
"Je to on, skončili jsme s ním," zaslechl jakoby z dálky.
Nejraději by vyplázl jazyk, plivl, ale svaly ho bohužel neposlouchaly.
Pak před ním defilovaly celé desítky obličejů a nakonec ho zavřeli do tmavé místnosti. Své tělo nikde neviděl, to bylo podle protokolu uloženo zvlášť. Večer ho spálí. Pokoušel se nezvyklou situaci analyzovat, ale zdálo se mu, že jeho myšlenky nejsou tak krystalicky čisté jako dřív.
Za dlouhou dobu slyšel praskání ohně a cítil vůni dýmu a pach páleného masa. Pro něho samotného, pro hlavu, si však nikdo nepřišel. Až pozdě v noci zaslechl zavrzání dveří, než stačil cokoliv zahlédnout, hodil ho někdo do pytle a nesl pryč.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ- Toguwa se vyptává

Toguwa seděl na lavici zády ke stěně, zdánlivě upíral pohled do půllitru s pivem, ale přitom úkosem soustředěně pozoroval svého společníka. Muž na sobě měl ošuntělé oblečení stylu, co čas přinesl s řadou nepříliš pečlivě vyvedených záplat. Ještě opotřebovanější než oděv měl obličej a oči.
„Takže vy říkáte, že mě můžete přivést k Tvůrci,“ zopakoval potichu Toguwa.
Muž souhlasně přikývl a ukryl tvář v džbánu.
Když dopil, pohledem rychle přelétl okolí. Byl to pohled někoho, kdo si už dávno zvykl, že patří mezi štvanou zvěř.
Toguwa si uvědomil, že mu nevěří ani slovo. Patřil k sortě, která se snaží využít každou i sebemizernější příležitost k výdělku, a když se někdo vyptával po Tvůrci, legendárním pokladu Hanowitů, zkusil to. Jako další tucet před ním.
„Jak vlastně Tvůrce vypadá?“ položil Toguwa další obvyklou otázku, aby planý hovor ukončil.
Muž pokrčil rameny.
„Neřek sem, že vim, co to je. Jen vás mohu navest na stopu.“
Toguwa nadzvihl obočí na znamení, že ho to zajímá, a přitom položil levačku na stůl a prstovým signálem upozornil Hewariho, že tenhle muž možná opravdu něco ví.
Jeho osobní strážce vypadal, že klímá zakloněný na židli, ale zdáni klamalo. Toguwa zaregistroval zlodějíčka u přeplněného barpultu, jak si velkého muže zamyšleně měří. Prohlížel si oblečení z kvalitního materiálu, nadité kapsy blůzy vojenského střihu, dva meče a hranaté ruce. Hewariho úderové plochy byly tvrdé jako dubové dřevo. Sám to dobře věděl. V životě bylo jen málo potěšení, ale pozorování věčné hry, kdy jedna šelma loví druhou, hry na kořist a návnadu, se nikdy neomrzelo.
„Co přesně víte?“ vrátil se Toguwa k hovoru s mužem.
„Vyspával jsem opici po Batským mostem,“ začal vandrák.
Batský most spojoval dvě luxusní čvrti obchodníků a bankovních úředníků, mezi které se vklínil pás miniaturních manufaktur nejrůznějších řemeslníků, zorientoval se bleskově Toguwa. Pokud muž lhal, dal si s tím práci.
„Byla zima a nespal sem moc tvrdě. Probudili mě kroky ňákýho chlapíka, co zastavil hned pod mostem. Nedutal sem, nechtěl sem, aby mě vyhmát. Pak sem slyšel další kroky na mostě, můj maník vyšplhal nahoru, teda vyšplhal, vypadalo to, skoro jakoby vyběh a slyšel sem, jak se baví.“
„A co říkali?“
Toguwa zjistil, že jeho předchozí nedůvěra je pryč.
„Nejdřív mi zaplaťte,“ požádal chlapík a zatvářil se vychytrale.
Toguwa pokrčil rameny, sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl tři mince, položil je na stůl a přiklopil džbánem.
„Tak ať to za to stojí,“ řekl schválně drsnějším hlasem.
Muž po mince bleskově sáhl a skryl je v zdánlivém bezpečí své dlaně.
„Řekl že má Lah-,“ při nezvyklém slově se zakoktal, „Lahkyho traktát o podstatě Tvůrce,“ dokončil.
„Víc nevím,“ dodal defenzívně.
Toguwa mávl rukou na znamení, že to je dost, a přestal muži věnovat pozornost, myšlenky mu pádily jako o závod. Zmínka elfského velvyslance o Tvůrci ho mírně znepokojila, a proto na správných místech položil pár otázek a zjistil, že někdo se o tajemný klanový artefakt opravdu zajímá. Nebylo to až tak neobvyklé, každých sto dvě stě let se objevila teorie, která tvrdila, že odhalila pravdu a zjistila, co byl Tvůrce a k čemu sloužil. Obvykle to souviselo s dávnou historií, kterou většina lidí pokládala za legendy, ale pokud tomu věnoval pozornost Ethelente…
Lahkský traktát existoval a podle jiných záznamů měl obsahovat kompletní popis artefaktu. Popis artefaktu, který stál u zrodu tradice Hanowitského klanu a podle starých skazek i u zachování lidského rodu.
„Nevíte náhodou, jak jeden nebo druhý muž vypadali?“ obrátil se Toguwa znovu na muže.
Okamžitě v jeho očích zahlédl záblesk chtivosti.
„Asi ne, sám jste říkal, že byla tma. Ale kdybyste zjistil cokoliv dalšího, zaplatím. Když tak mi nechejte vzkaz u hostinského,“ ukončil hovor a zvedl se k odchodu.
Hewari ho předešel a byl venku dřív než on.
„Slyšel jsem vás,“ zabručel jeho sluha dřív, než stačil cokoliv říct. „Co nás čeká teď?“
„Večeře u barona Akha, ale předtím koupel, protože takhle smradlaví tam nemůžeme. A potřebuji se najíst, v té putyce jsem se neodvážil nic si objednat.“
Toguwa sáhl k opasku, pouzdro klaplo a v prstech se mu zaleskly zlaté jídelní hůlky. Rozhlédl se a bez váhání se ponořil do spletitých uliček. Hewari pokrčil rameny a vyrazil za svým pánem. Věděl, že s neomylností dromedára hledajícího v poušti vodu zamířil k nejlepšímu podniku v okolí poskytujícímu krmi dle jeho gusta. A ty hůlky jsou výsměch jeho opatrnosti. Na druhou stranu, pokud najde v tomhle zapadlém okolí slušnou restauraci, sám si dá rád také.

 

KAPITOLA DVANÁCTÁ - Hank nakupuje

V krámě panovalo šero smíchané s vůní sušených bylin, silnějším odérem destilovaných látek a puchem, který pálil v očích a nutil ke kašli. Puch se skrýval v bateriích tlustostěnných sklenic s olovem zatavenými víky, kroutil se v nich a svíjel v podobě různobarevného a různě hutného dýmu. Hank zůstal stát krok od pultu, plášť přitažený k tělu a sepnutý stříbrnou sponou. Plamen olejové lampy se natáhl po dalším knotu, po tichém pufnutí pachy ztratily sílu a chemické přítmí se rozjasnilo.
Hank pohnul hlavou, dlouhá náušnice v jeho uchu zacinkala, plamen začal blikat v rytmu zvuku. Zezadu, z o poznání větší tmy, se ozvaly šouravé kroky.
"Neslyšel jsem nikoho vstoupit," mumlal příchozí.
Zastavil mezi zárubněmi dveří a podezřívavě se rozhlížel.
Hank se nehýbal a opětoval pohled prodavače. Jeho náušnice však zvonila dál.
"Vzácná návštěva, ctihodná návštěva, nečekaná návštěva," zaskřehotal muž.
Obličej se mu rozpadal, na mnoha místech kůže obnažovala svalstvo, na dalších místech svalstvo ustupovalo šedému povrchu kosti.
Spodní čelist kromě masa přidržoval i tenký zlatý drát.
"Potřebuji koupit nějaké jedy," řekl Hank a ani se nepohnul.
"Jistě jedy, co jiného se u starého Tajpena dá koupit," zachechtal se chlapík a zapálil další lampu.
"Musím dbát na své zákazníky. Kdo by mi zaplatil, kdybyste se tady otrávil. Nemám tu právě nejzdravěji."
Zdálo se, že další plamen ovzduší v podzemním krámě ještě víc pročistil, náušnice přestala zvonit.
Rozpadající muž se chraplavě rozesmál, na podlahu se vysypala hrst zubů. Roztržitě se pro ně shýbl a schoval je do kapsy.
"Jaké jedy byste si přál, vznešený pane?" narovnal se a opřel o pult.
Až teď Hank zjistil, že jedno oko má umělé, druhé kalné s rozostřenou panenkou rozpůlenou světle modrou jizvou. Panenka plavala v bělmu neschopna zaměřit se na nic určitého. Zato umělé fasetové oko ze skla a drobných topasů ho sledovalo s vyčkávavou ostražitostí.
"Jaké jedy byste si přál, vznešený pane?" zopakoval.
Při pohybu spodní čelisti se v lesklém povrchu drátu odráželo světlo ohně.
"Dobré jedy," odpověděl Hank a věnoval prodavači krátký úsměv.
"Něco na ostří. Co dlouho vydrží a bude se otírat postupně. Nejlépe barzochi," začal vypočítávat.
"Dobrá volba, pane. A taky drahá."
"Nehledal jsem laciný krám."
"Pak jed na hrot. Takový jed, který na místě porazí i rozběhnutého nosorožce."
"Mám jich pár na výběr."
"Nechci vybírat, potřebuji karetin," řekl Hank, ve tváři opět úsměv.
Prodavač naklonil hlavu na stranu a hluboce vydechl, oblak jeho dechu měl načervenalou barvu a tam, kde se dotkl desky stolu, ji viditelně naleptal.
"Karetin není jed, je to spíš kyselina. Rozežírá přímo strukturu hmoty. Opravdu potřebujete něco tak silného?"
"Zaplatím," utrousil Hank a začal vypočítávat dál.
Prodavač se už nevyptával a bez odmlouvání začal požadované zboží nosit na stůl.
"Předpokládám, že si uvědomujete, jak jsou ty látky nebezpečné," Tajpen ukázal na sadu lahviček a dóz na pultě. "Stačí chybička a investoval jste své zlato zbytečně."
"Předpokládáte správně," přikývl Hank, položil na stůl měšec, až to v něm zachřestilo.
Muž se na něj svým umělým okem pochybovačně podíval.
"To nebude stačit, ty věci mají hodnotu desetinásobku své váhy ve zlatě."
Hank sáhl po měšci, otevřel ho a vysypal jeho obsah na pult. Diamanty se rozkutálely po ploše a spousta jich popadala na podlahu, Tajpen ztuhl.
"Drobné si nechte. A doporučuji udělat si delší výlet. Někam, kde není tak deštivo jako tady. Vypadáte, že by se vám trocha odpočinku hodila," rozloučil se Hank, shrábl nákup do připravené torny a po schodech zamířil nahoru pryč z jedového doupěte.

Dlažba byla vlhká a vzduch syrový. Nebylo to však deštěm, ale hustou bílou mlhou, která sestoupila z vyšších oblastí Domistadtu a zakryla ulice jako záplava neproniknutelné kaše. Hank udělal několik rychlých kroků, aby se vzdálil od obchodu, pak zvolnil, ponořil se do korzujícího davu, v dalším okamžiku se z něj opět vydělil. Už to nebyl sebevědomý elf, spěchající za svým cílem, ale unavený, světem se ploužící žebrák zachumlaný do otrhaného pláště. Z posledních sil se opřel o zeď a pak se po ní svezl na zem. Zůstal sedět s pokrčenými koleny přitaženými k bradě.
Nečekal dlouho. Z obchodu s jedy se vynořila přikrčená postava od hlavy až k patě zachumlaná do kožešinového kabátu. Srst byla tak dlouhá, že nejdelší chlupy za sebou majitel oděvu táhl jako umolousanou vlečku.
Tajpen se rozhlédl nalevo, napravo. Oči mu zakrývaly brýle, většinu obličeje dýchací rouška. Čistý vzduch mu už dlouho nedělal dobře a Hank to věděl.
Následoval zakrslíka z bezpečné vzdálenosti a snažil se odhadnout, kam půjde. Překvapivě si to namířil do luxusní čtvrti nedávných zbohatlíků, kteří nashromáždili tak velký majetek, že už se sami nemuseli zabývat jeho dalším rozmnožováním. Když zastavil před napohled nenápadně působícím domem, Hank se ušklíbl.
Tohle místo znal a měl čest si jeho nenápadnost prohlédnout i zevnitř. Ve skutečnosti to byla pevnost ve městě opevněná jako některé kouzelnické citadely. Její obyvatel to měl zapotřebí, protože se živil prodejem těch nejcitlivějších informací. A právě měl dostat novou zásilku.
Tajpen zabouchal a opřel se o dveře. Nemohl se dočkat, až to bude mít za sebou. Některé vědomosti byly nebezpečné i pro něj. Něco ho udeřilo do zad. Vztekle se otočil, aby zahrozil usmrkancům, kteří po něm opět házeli bláto. Už několikrát se vzhledem ke své postavě stal zdrojem pobavení malých uličníků. Naposledy za to zaplatili těžkou otravou, po které týden zvraceli a trpěli krvavými průjmy.
Pak si uvědomil, že ho nezasáhl kámen, ale něco jiného. Připitoměle se podíval na šipku z kuše čnící mezi jeho žebry ven. Podlomila se mu kolena, viděl horkou nazelenalou krev, jak mu prýští z těla, obraz fasetového oka se kus po kuse rozsypával.
"Říkal jsem ti, že máš odjet. Škoda, přišel jsem o dobrou střelu," uviděl nad sebou tvář svého posledního zákazníka. Žíravá krev zatím rozpouštěla ocel.
"Doufal jsem, že mě otráví, že se mě pokusí zabít nějakým skvělým jedem," zachraptěl Tajpen a umřel.
Hank ho opatrně prohledal - dal si pozor, aby se nedotkl vytékající krve. Kromě váčku diamantů nenašel nic. Ve chvíli, kdy v bráně zarachotil klíč, se ztrácel v mlze.