Veterán - ukázka

Veterán

Že výjde kniha Veterán, tedy pokračování knihy Seržant jistě již víte - o tom jsem tady již informoval. 
Je jasné, že se na ni všichni těšíme a netrpělivě vyhlížíme datum vydání.
Zatím se podařilo vyloudit alespoň malou ukázku.
Jako obvykle upozorňuji na možnost neobvykle silných abstinenčních příznaků po přečtení ukázky, text je totiž silně návykový.
Pokud tedy podobné stavy nezvládáte NEČTĚTE TO!


Prolog

Vyhodil jsem před sebe poslední polní lopatku hlíny. Okop pro stojícího střelce byl hotov, v jednom místě dokonce ještě hlubší, než předpisy vyžadovaly. Schovat se lépe nikdy neškodilo. Ostatní z našeho družstva ještě kopali. Buď jsem pracoval s větším nasazením, nebo jsem měl prostě štěstí na lepší zeminu. Půda byla sypká, na omak úrodná, jen by potřebovala trochu zavlažit. Otřel jsem si tvář, nasa dil helmu a opatrně, velmi opatrně vykoukl ven. Abych získal výhled vpřed, musel jsem rozhrabat navršenou hlínu před zákopem.
Krajina vypadala tak mírumilovně. Travou a občasnými keři porostlá rovina zvedající se pár kilometrů daleko nalevo i napravo do nevysokých hřebenů. Ty prý byly také obsazeny našimi silami. Odhadoval jsem, že i dělostřelectvem. Záviděl jsem těm, co se nacházeli pod ochranou děl. My, tady uprostřed roviny v zemi nikoho, jsme byli první na ráně. Úzkým okopem se ke mně blížil četař Pinky. Hubený a vytáhlý, šel v hlubokém předklonu, aby nebyl z dálky vidět, svou dlouhou pušku osazenou teleskopem nesl hlavní k zemi.
„Dobrý,“ zhodnotil moji práci, „za chvíli budeme hotovi všichni.
Donesli oběd, vystřídá nás družstvo dva.“
Pinky pohledem sklouzl k mojí čutoře.
„Máš vodu?“
Bez slova jsem přisvědčil, ale Pinky mě dál starostlivě pozoroval. Asi jsem vypadal až moc vyčerpaně a unaveně.
„Jsem v pohodě, jen se nemohu dočkat vystřídání,“ doplnil jsem neochotně.
Spokojeně přikývl. Nešlo o práci s lopatou, šlo o to, že stát na absolutní výspě, vstříc Pustině, bylo psychicky vyčerpávající. Už jen ustoupit o pár metrů od naší první obranné linie přinášelo duševní úlevu. Možná to platilo jen pro mě a ostatní to tak necítili. Za týdny a měsíce společně strávené na frontě jsme se jeden druhému svěřili snad se vším, ale o tom, jak působí divoké země na každého z nás, jsme nemluvili nikdy.
Pinky pokračoval v obcházení dalších chlapů a já se opět otočil směrem k volné krajině před námi. K Pustině. Lopatku jsem položil do kypré hlíny a přiložil k očím dalekohled. Nenacházel jsem nic podivného, ale přesto tam něco muselo být. Jinak to nebylo možné. Mezi dvěma keři zhruba kilometr daleko jsem objevil útvar, který připomínal trosky staré zdi. Domu? To mě bůhví proč znepokojovalo nejvíc.
Opravdu tady kdysi žili lidé? Podle toho, co jsem si pamatoval z hodin dějepisu, ano.
Z pozorování mě vyrušilo tiché pískání. Schoval jsem dalekohled a kývl na Martyho. Přišel obsadit vedlejší palpost s bezstarostností a spokojeností, kterou jsem mu záviděl. Já bych se na jeho místě kryl, i když žádní nepřátelé nebyli v dohledu. Ale já jsem prostě Pan opatrný, jak mi občas říkali.
„Teď je to na nás, užijte si gáblík a oddych,“ zašklebil se na mě Marty.
„Taky jste to mohli udělat trochu širší.“
„Můžeš pokračovat,“ doporučil jsem mu a protáhl se kolem něj.
Marty šel nalehko, já jsem i zpět táhl svou plnou výbavu.
Náš poručík si nechal vybudovat stanoviště necelých třicet metrů za první linií v zákrytu nevysoké terénní vlny. I ta však poskytovala větší ochranu než naše okopy a mělké rýhy, jimiž jsme se přesunovali mezi jednotlivými palebnými stanovišti.
Držel jsem hlavu tak usilovně u země, že než jsem dorazil na místo, skřípěla mi hlína mezi zuby. Chutnala jako – jako hlína z hrobu. Nechápal jsem, jak mě ten příměr napadl.
„Maxi, seš poslední,“ zahlaholil na mě jeden ze zásobovačů. „Málem na tebe nezbylo!“
Ostatní chlapi našeho družstva už byli po jídle a klímali v nejpohodlnějších polohách, které dokázali v našem provizorním ležení zaujmout. Jen Bragi, můj spolužák ze školy, se probíral otrhaným cárem novin, který sebral bůhví kde. Největší titulek hlásal, že tragédie zničila rod Mannerheimů. Dědic titulu zavraždil snoubenku svého bratra a ten, uveden v omyl, pak ze šílenství a pomsty svého otce. Měl jsem pocit, že o podobné divadelní slátanině jsem už slyšel. Nahlédl jsem Bragimu přes rameno – noviny byly z minulého roku. On vždycky věděl, jak plýtvat časem co nejdokonaleji. Číst rok staré noviny...
Vyhákl jsem z batohu ešus, vyfoukl z něj hlínu a dostal štědrou porci menáže. Možná trochu připálenou, ale to vůbec nevadilo. Poručík už byl po jídle, seděl s plecháčem kávy v ruce a zíral do mapy. Nevypadal přitom ani trochu šťastně. Stejně tak ani náš nedávno přidělený doprovod, Rusdom. Na své uniformě neměl žádné hodnostní označení, ale to nebylo důležité. Stačilo se na něj podívat a všem bylo jasné, že je čaroděj, vojenský čaroděj. Obvykle operovali minimálně na úrovni praporu a ne čety. Rusdom také nevypadal šťastně z toho, že tu je. Nedivil jsem se mu. Nedávalo mi smysl obsadit nechráněnou pozici slabou pěchotní jednotkou.
Vyškrábal jsem ešus do posledního zbytku, že jsem ho ani nemusel umývat, a pak ze zvyku začal kontrolovat a čistit samopal. Byla to lacině vyrobená zbraň, při střelbě kopala a dlouhou dávkou nešlo prakticky mířit. Chtěl jsem ale, aby fungovala, když to budu potřebovat. 
„Jsi nervózní?“ vyrušil mě z práce Parker.
Parker byl náš pozorovatel. V civilu jsem se s někým takovým nikdy nepotkal. Ne čaroděj, ale vnímavější na přítomnost magie než sami čarodějové. Všiml jsem si, že i Rusdom s ním občas něco konzultuje, a co bylo ještě zajímavější, čaroděj občas skrytě Parkera pozoroval, jak se tváří, chová. Možná čarodějové o chování a vnímání lidí, jako byl Parker, věděli víc, než prozrazovali. Ne že by mě to překvapovalo.
„Jsem,“ připustil jsem. „Na hranici jsem vždycky nervózní.“
Dobře věděl, co myslím slovem hranice.
„Je moudré být ve střehu,“ odpověděl pouze, vzhlédl a nasál nosem vzduch jako větřící zvíře. „Něco je ve vzduchu,“ konstatoval.
„Netuším co, ale nejlépe bychom udělali, kdybychom odsud vypadli.“
Rusdom sebou při jeho slovech trhl, okamžik vypadal, že něco řekne, pak si to ale rozmyslel a zabodl pohled do země. Odhadoval jsem, že se snaží najít to něco ve vzduchu, o čem mluvil Parker. Ale jiným způsobem než větřením.
„Nechápu to,“ přestal Bragi studovat staré noviny. „Vůbec bychom tady neměli být.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Připadáme ti jako prvosledová jednotka? Těžká pěchota* ? Vždyť nemáme prakticky žádné pořádné vybavení,“ ukázal pohrdlivě na mou zbraň.
 * Těžká pěchota: Jednotky vybavené ručními palnými zbraněmi nejrůznějších druhů, současně však výrazné lépe chráněné než standardní pěšáci. Obvykle operují v doprovodu čarodějů. V minulosti byly vybaveny i chladnými zbraněmi, v posledních desetiletích se od této praxe upouští prakticky ve všech moderních armádách.
„Možná proto, že tady žádný útok neočekáváme. Průzkum prostě zjistil, že před námi nikdo a nic není,“ snažil jsem se na věc dívat z lepší stránky.
„Průzkum,“ pohrdlivě si odfrkl Bragi.
„Za tuhle zákopovou linii lidská noha nevstoupila od časů Seržanta, cítím to,“ prohlásil Parker.
Svou poznámkou nikoho neuklidnil, spíš naopak. Seržant Lancelot a jeho temný čaroděj. Každý znal tuhle historickou dvojici, okolo které v průběhu dvou století vzniklo tolik legend, až se nedaly odlišit od skutečnosti. Každopádně právě Lancelot se svou armádou rozšířil lidmi obyvatelné území, zatlačil hranici Pustiny a položil základ velikosti současné civilizace.
„Sakra,“ zaklel Parker, nasadil si helmu a utáhl si řemínek pod bradou.
„Něco se blíží,“ probral se Rusdom ze svého transu.
„Na místa, všichni na svá místa!“ velel poručík. „Plná pohotovost!“
Nemusel to opakovat, okamžitě jsme byli všichni na nohou.
Vklouzl jsem do svého okopu a dopředu se opět díval jen prohlubní ve valu z navršené hlíny, Marty už stačil ztratit svou bezstarostnost a tiskl se do hlíny stejně jako já.
Vedlejší pozici zaujímal Helsner s dlouhou ostřelovačkou. Nemluvný chlap, ale střílel dobře. Z druhé strany naší řídké linie pokračoval Bragi se starým Huffem, ti obsluhovali lehký kulomet. Pokud by se opravdu mělo něco stát, na ten jsem spoléhal nejvíc. Nebo možná na Rusdoma. Ale dosud jsem žádného vojenského čaroděje v akci neviděl. Jejich působení bývalo očím laiků často neviditelné.
Kousek za námi, zamaskovaný na pahorku s velkým dalekohledem, čekal poručík. Celá naše četa, dvaačtyřicet chlapů, zaujímala třísetmetrovou linii zhruba ve středu mezi okolními hřbety. Člověk nemusel mít poddůstojnickou školu, aby mu bylo jasné, že je nás příliš málo a jsme rozmístění příliš řídce.
Zabrněly mě konečky prstů, ze stěny okopu se začal sypat prach. 
Hlína víc vyschla a drolila se. Možná, doufal jsem, že to je ten pravý důvod. Mohlo to ale být i něčím jiným. K mravenčení prstů se přidal pocit živých konečků vlasů. Pod přilbou se jim moc nelíbilo. Polkl jsem, palcem jsem přesunul pojistku na střelbu jednotlivými ranami. Svět se zhoupl, sliny chutnaly po strojním oleji.
„Připravit k palbě na můj rozkaz!“ slyšel jsem vzdáleně poručíkův napětím sevřený hlas.
On už možná v dalekohledu něco viděl. Zaznělo několikanásobné zapraskání, to se aktivovaly kameny v ochranných vestách těch, co je měli. Vzduch zhořkl, někde daleko před námi jsem zahlédl pohyb.
Střeva v břiše se mi vlnila jako živí hadi. Periferně jsem zahlédl, jak Helsner přiložil oko těsněji k teleskopu.
„Už je vidím,“ pronesl.
Najednou jsem je viděl i já, jako by se nepřiřítili od horizontu, ale vynořili se přímo ze země. Jezdci na dvounohých ještěrech. Byla to obrovská zvířata, odhadoval jsem, že dosahují trojnásobku výšky koně.
Muži na nich, pokud to byli muži, měli hranaté, rohovinou pokryté obličeje, dlouhé ruce, ve kterých drželi ploché disky.
Zahřměl výstřel, ozubená tlama zmizela v gejzíru krve, Helsner trefil.
„Dle přidělených palebných sektorů, zničit cíl! Krátkými dávkami pal!“ řval poručík.
Idiot. Útočníků bylo příliš mnoho, neměli jsme šanci je zastavit. Kde je naše palebná podpora, proč mlčí děla na hřebenech?
Jezdci už nebyli dál než pět set metrů a vzhledem ke své velikosti poskytovali slušný cíl.
Vystřelil jsem na zvíře v linii přímo proti mně. Trefil jsem je do hrudi, dokonce jsem viděl, jak se jedna ze šupin kryjících povrch těla roztříštila, ale ještěr běžel dál.
Další pokus. Bragi, Bragi, vykašlete se na poručíka a pusťte se do toho pořádně! běželo mi hlavou. Bojoval jsem s touhou přepnout přepínač palby na dávku a stále sázel jednotlivé výstřely. Konečně zazněl rachotivý kašel našeho kulometu, v linii útočníků vznikla krvavá mezera.
Nikdo nezaváhal, naše výstřely třaskaly v nepravidelných intervalech a vybíraly si v nepřátelské útočné vlně svou daň. Pokud nás chtěli jen překvapit rychlostí a převálcovat nás, spletli se, odrazíme je. Poručík nebyl idiot. Se štěstím jsem místo zvířete trefil jeho jezdce a ten spadl
ze sedla.
Tři sta metrů.
Ještěří jezdec na kraji mého zorného pole se vyklonil ze sedla, švihl svou nepřirozeně dlouhou paží a vymrštil tmavý disk směrem k nám. To byla vzdálenost na minomet a ne na vrh granátem. Disk v ploché křivce dopadl na zem, odrazil se od ní a s navýšenou rychlostí pokračoval v povlovném oblouku směrem k nám. Další odraz, další zrychlení.
Do prdele.
Najednou bylo ve vzduchu příliš mnoho disků. Ještě jednou jsem vystřelil a minul, v dalším okamžiku jsem se skrčil do zákopu. Exploze kousek za mnou a nade mnou, stěna okopu se částečně sesunula a zasypala mě, další exploze, cítil jsem, jak střepiny cupují okolní prostor. 
Slyšel jsem jen sporadické výstřely, kulomet se odmlčel. Druhý vzdálenější také. Takhle nás převálcují. Vzepřel jsem se nohama, podařilo se mi zbavit se hlíny na zádech a vykulit se ven z napůl zasypaného okopu do kráteru po explozi. Nejbližší jezdci teď byli sto metrů od nás. Ukazovákem jsem posunul ovladač režimu střelby o kousek zpět.
Krátká dávka, krátká dávka, jak nám to na střelnici vtloukali do hlavy. Dva ještěři se neochotně zhroutili k zemi, jeden z jezdců seskočil, další místo toho vrhl disk a skončil v divokých kotoulech na zemi.
Snažil jsem se disk sestřelit za letu, ale jen jsem plýtval náboji. Prázdný zásobník, disk letěl přímo na mě. Bez přemýšlení jsem uchopil automat za hlaveň a švihnutím pažbou ho zasáhl. Zbraň mi vyklouzla z ochromených prstů, disk změnil směr letu a explodoval někde napravo za mnou. To už jsem ležel na zemi. Kameny a hlína ještě nepřestaly padat, po paměti jsem se plazil ke kulometu. Bez něho to nedáme.
Starý Huffi, tedy spíš to, co z něj zbylo, ležel na zádech, exploze ho přervala vejpůl. Bragi přišel jen o ruku, okamžik jsem sledoval, jak se škrtidlo plazí po uniformě a neomylně nachází krvavý pahýl. Kulomet naštěstí vypadal v pořádku, nábojový pás založený. Jen jsem zbraň mu­sel vytlačit kousek výš, abych měl volné střelecké pole. Minul mě další disk, explodoval někde vzadu, ochranné kameny zapraskaly, jak zbavovaly střepiny jejich kinetické energie, přilba zazvonila pod několikanásobným zásahem.
„Bragi, nedostanou nás, nás nedostanou,“ slyšel jsem se řvát a stiskl jsem spoušť.
Jezdec už byl skoro na dosah, dostal to do hrudi, disk mu explodoval v ruce, zubatá hlava ještě letící vzduchem mě minula jen těsně. Pálil jsem dál.
„Nás nedostanou!“
Zleva a zprava zazněla děla, naše artilerie. Konečně! Ale jezdci byli příliš blízko a výbušných disků ve vzduchu příliš mnoho.
„Nedostanou nás, Bragi, ne,“ vrtěl jsem hlavou a krčil se u kulometu. Exploze kus přede mnou. Na okamžik jsem zaryl obličej do hlíny, mračno střepin mi s bzučením olízlo zátylek. Znovu jsem zahájil palbu a pak došel nábojový pás. Neměl jsem čas zakládat nový, proti mně stáli útočníci, nikoliv jezdci, ale pěší, v rukou zahnuté šavle s asymetrickými hroty. Vytrhl jsem z pouzdra pistoli, na kterou jsem si najednou vzpomněl, a nasázel do bližšího z nich celý zásobník, slyšel jsem, jak jeho kinetická ochrana pracuje a polyká mé střely, až ta poslední ho pošramotila a zpomalila. Vrhl jsem se po zákopnické lopatce odhozené
opodál. Bragiho, poznal jsem jeho monogram na rukojeti. Lepší než má. To už byl druhý útočník se šavlí u mě, štít lopatky se aktivoval bez mého přispění, čepel sklouzla po opaleskujícím oblouku. Skočil jsem po protivníkovi, ujela mi noha a oba jsme se zřítili do prohlubně po explozi. V chaosu kotoulů se přede mnou mihl jeho odkrytý krk, tady žádné šupiny nebyly, jen šedivá zvrásněná kůže. Škubl jsem lopatkou přes sebe, nalehl na ni, nabroušená hrana prošla tkání, oslepil mě cákanec horké pálící krve.
Znovu jsem se zvedl, planinu okolo cupovaly zásahy dělových granátů, protivník, kterého jsem před okamžikem střelil, nikde v dohledu. Jen několik disků odrážejících se od země mířících mým směrem. 
Skočil jsem do okopu, přetáhl přes sebe Helsnerovo torzo a držel ho na sobě jako ochranu. Exploze, záplava kamení a hlíny. Další exploze. Helsnerovo tělo bylo najednou pryč, chyběla i moje ruka, kterou jsem je přidržoval. Mechanicky jsem sledoval pohybující se škrtidlo.
Rána byla vysoko nad loktem, krev stále odtékala, na takové poškození jedno nestačilo. Mám ještě jedno škrtidlo, na druhém rameni, rameni, napadlo mě. Proč se neprobudilo i ono? Otočil jsem hlavu. Neměl jsem ani druhou ruku.
Exploze.

Sdílet článek

Komentáře

Šup šup ať už je to venku moc se těším

Vyborny spoiler :). Uz Se tesim na celou knizku. Karel

To bude žrádlo, už se těším!

Tak pokud to již nevíte, pak vězte, že knihkupectví Kosmas má k dispozici elektronickou verzi knihy.
Kupovat a stahovat můžete zde

Facebook komentáře