MŽ o tom, proč vlastně píše a co mu psaní přináší

saní je pro mě vášeň, koníček, hra, relaxace i posedlost… tvrdí Miroslav Žamboch, jeden z nejlepších českých autorů sci-fi a fantasy současnosti. Povoláním materiálový inženýr v Ústavu jaderných výzkumů žije dvojím životem. Přes den je vědcem, ale po večerech se mění ve snílka a fantastu. Usedá k počítači a před jeho vnitřním zrakem se začínají odvíjet příběhy plné ostrých čepelí, tajuplných kouzel či výpravy kosmických lodí k dalekým planetám. Prsty se jen míhají po klávesnici a on takřka nestačí psát. Ale autor více než desítky knih, z nichž většina je vyprodaná, má i další tváře. Je také milovníkem dobrého vína, obdivovatelem hezkých žen, tak trochu dobrodruhem i romantikem.

Proč jsi začal psát?

Asi pro radost z příběhů. Dokáži ocenit dobrý příběh, líbí se mi, když všechno klape, zapadá do sebe, člověk se nechá pohltit, emocionálně zaháčkovat, napětím nedýchá, drží hrdinům palce, prožije si závěrečnou katarzi… A když člověk píše, tak tohle všechno tvoří a je to ještě silnější prožitek než jen při čtení.

Změnilo se na tom něco teď, když už jsi uznávaný autor a za tvé práce vydavatelé platí?

Nezměnilo se nic. Stále píšu pro sebe, každý příběh zůstává výzvou a já jsem pokaždé nervózní, zda ho dokážu dotvořit tak, abych s ním byl spokojen. Psaní je to mě stále vášeň, koníček, hra, relaxace, možná trochu posedlost.

Může se v Česku člověk živit jen psaním knih?

Záleží na tom, kolik se jich prodá. Nemůže se živit psaním sci-fi a fantasy knih. Na to jsou jejich náklady příliš nízké. Pokud budeš ale psát knihy ve stylu: Jak mě osahávali ve sněmovně, nebo Mé pletky s národními umělci a prodáš jich padesát tisíc výtisků, jsi v pohodě. Lidí čtoucích sci-fi a fantasy je prostě málo.

Čím ti imponuje fantasy a sci-fi? Jaký je život spisovatele žánru, který má u mnohých nálepku „brakový“?

Mohu si vymýšlet světy, které považuji za hezčí a spravedlivější, než je naše realita. Mohu zobrazovat a vlastně i popularizovat takový žebříček hodnot, který uznávám. 
Co se týče „brakového“ žánru: Tohle slovo podle mě nejčastěji používají lidé, kteří mají malé sebevědomí a musí se sami před sebou i ostatními naparovat tím, že shazují věci okolo sebe. Naopak, sci-fi a fantasy považuji za žánr, o který se zajímají lidé mající chuť si hrát, objevovat nepoznané. 
A život spisovatele? Mám málo času. Jsou to tisíce hodin u klávesnice a ty někde chybí. Například já se nedívám na televizi, jen na pečlivě vybrané filmy, aby mi nebylo líto stráveného času.

NEJLEPŠÍ JE DO KOČÁRU FANTAZIE ZAPŘÁHNOUT LOGIKU A EXAKTNÍ MYŠLENÍ!

Povoláním jsi exaktní vědec, ve volném čase zase snílek a fantasta. Není to trochu protiklad?

Nemyslím. Nejlepší je do kočáru fantazie zapřáhnout logiku a analytické myšlení. To pak člověk dojede do míst, o nichž netušil, že vůbec existují.

V posledních letech nastal ve fantasy i sci-fi další boom. Proč vlastně lidé čtou tyto knihy?

Utíkají z naší reality, kde umírá příliš mnoho nevinných lidí a existuje příliš mnoho problémů, které nemají řešení. Odpočívají, hrají si při čtení s vlastní fantazií. 
Také to může být z jakési deziluze z vědeckotechnic kého pokroku. Na první pohled se zdá, že vše jen zhoršuje. To samozřejmě není pravda, ale někomu to tak může připadat. To je má teorie, jaká je skutečnost bychom se asi nejlépe dozvěděli z nějaké studie.

Myslíš si, že filmy Pán prstenů a Harry Potter nějak přispěly k oživení zájmu o fantasy?

Myslím, že ano. Například můžeme pozorovat boom dětské fantasy, objevilo se víc filmů s fantastickými motivy. Obávám se, že je to jen bublina, která rychle splaskne – vzhledem ke kvalitě surferů na vzedmuté vlně.

Psaní je vlastně tvůj koníček. Kde bereš čas a energii, abys po dlouhém dni v práci ještě sedl k počítači a psal?

Nevím. Já se někdy těším, že si večer sednu k počítači a začnu psát. Rozhodnutí otevřít textový editor je občas téměř bolestné. Jakmile však zabliká kurzor a napíšu první větu, jsem uvnitř – bavím se a současně pracuji.

Zavzpomínej na své začátky. Bylo složité najít vydavatele pro první práce? Bylo. V roce 1999 nebyli čeští autoři žádáni a nebylo tudíž tolik publikačních možností. Navíc jsem nikoho z branže neznal, ve fandomu jsem aktivní nebyl. Nevěděl jsem, co je zač normostrana, podceňoval jsem důležitost úpravy textu. Svá díla jsem posílal do nakladatelství poštou a nedostával žádné odpovědi. Pak jsem si uvědomil, že existuje nakladatelství Poutník Klubu Julese Vernea, které kormidluje Egon Čierny, jenž je jeden z organizátorů Soutěže o nejlepší fantasy – v roce 92 jsem v ní zvítězil. Našel jsem dokonce i Egonovu emailovou adresu. Což byl omyl, protože patřila jeho synovi. Tak jsem získal kontakt, poslal mu své práce, a z nich vznikla kniha Poslední bere vše.

Tvůj neznámější hrdina je drsný válečník s osobitým kodexem cti – Koniáš, který kromě svalů nepostrádá ani inteligenci. Jak Koniáš vznikl a co tě na něm láká, že píšeš stále další příběhy?

Koniáš vznikl účelově. Zeptal jsem se sám sebe: Jaký by musel být chlap, aby vydržel a přežil co nejvíc dobrodružství, do kterých jsem ho hodlal uvrhnout? Jaký by musel být, aby se mi o něm dobře psalo? Abych jeho ústy mohl glosovat svět? Odpověď čtenáři znají. 
Také – Koniáš je vlastně můj vzor, ideál. Fyzicky neskutečně zdatný, odolný, současně inteligentní, jazyky se učí za pochodu, přečte si knihu a pronikne k jádru problému. Já abych se textem probíral pořád dokola, než mi to zapálí.

Proč myslíš, že si ho čtenáři tak oblíbili?

Proč? Fakt nevím. Já píšu pro sebe. Pro čtenáře potím krev, když studuji, dohledávám podrobnosti, piluji text i reálie, aby neměli pocit, že je šidím, a abych já neměl pocit, že je šidím. Možná ho mají rádi, protože neochvějně stojí za svým žebříčkem hodnot, je ochoten pro něj umřít. To je obdivuhodné a málokdo z nás to dokáže.

KRÁSA U MUŽE NENÍ DŮLEŽITÁ TAK, JAK SE NÁM SNAŽÍ NABULÍKOVAT HOLLYWOOD!

Proč při každé příležitosti u Koniáše neopomeneš zdůraznit jeho ošklivost?

Jsem k němu laskavý. Neplatí za své eskapády zraněními s trvalými následky, pouze tím, že je stále šerednější a šerednější. Nemůže mít všechno. Když byl kluk, určitě ho fakt, že byl nepohledný, nějakým způsobem poznamenal. Tím, jak se s tím vyrovnal, vlastně vznikl zárodek muže, jenž se později stal Koniášem. Myslím, že krása u muže, pokud takové slovní spojení vůbec mohu použít, není důležitá, jak se nám snaží nabulíkovat Hollywood a jeho hezouni. Muž může být krásný, když je výkonný v tom nejobecnějším a nejširším slova smyslu. 
A fakt jeho ošklivosti neopomenu zdůraznit pro potěšení těch, kteří Koniáše mají rádi. Těm, co nad ním ohrnují nos, to taky udělá radost – ušklíbnou se a poťukají si na čelo. Je to jakési jeho logo.

Po Koniáši přišel Bakly v románu Bez slitování, úplně odlišný typ hrdiny. Tam, kde Koniáš používá hlavu, Bakly nasazuje buldočí vytrvalost a hrubou sílu…

Koniáš je líc, muž, kterým bych jistým způsobem chtěl být, vzor. Bakly je rub, muž, kterým jsem se zase jistým způsobem sám mohl stát. Koniáš je se světem, Bakly je sám. Tedy byl.

Další z tvých románů – Seržant – se nyní dočkal vydání i v Polsku. Jak vznikal a jak se o něm ve Fabryce Slow dověděli?

Seržant bylo čistokrevné splnění si snu z dětství, teen věku a pozdějších let. Vymyslet, stvořit svět, kde je možné s mečem v ruce obstát proti vojenské mašinérii. Svět, který je rozvinutý, ale současně se v něm nepomíjí role jedince. Svět, kde králové umírají se svými muži. Podle mých informací dostali polští vydavatelé – Fabryka Slow pozitivní reference na Seržanta od Laseru, konkrétně Tomáše Jirkovského a překladatele pana Weigela.

Seržant nezůstal osamocený. V Polsku ti už vyšel i román o Baklym a připravují se další…

Ano, román Bez slitování už vyšel, a pokud vím, i ten byl velmi pozitivně přijat. Teď se k vydání připravuje Na ostří čepelí, díl první. V Polsku byl vzhledem k jejich oblíbenému formátu tento téměř šesti set stránkový román rozdělen na dva díly. A uzavřené jsou předběžné dohody i na vydávání dalších knih, například Drsného spasitele, který se i u nás teprve chystá do tisku.

Hlavními protagonisty tvých knih byli většinou muži, proto Marika jako hlavní hrdinka Líhně byla velkým překvapením. Co tě vedlo k tomu, že jsi jí svěřil do rukou osud světa?

Před hodně dlouhou dobou mi jeden můj kamarád půjčil knihu Jiřího Kulhánka, kde alchymisté válčí s upíry. Oba druhy jsou vlastně superbytosti s nadlidskými schopnostmi. Četlo se to skvěle, záviděl jsem autorovi, jak si to užívá, jak se baví odolností, rychlostí a silou svých superhrdinů. Ve filmu Terminátor je scéna, kdy spolu bojují dva roboti a přitom demolují vlastními těly okolní zeď. Jiří Kulhánek tohle dokázal věrohodně převést do knihy. Jednoho horkého letního dne, bylo to na táboře, kde jsem se rekreoval jako provianťák, popelář a podobně, jsme debatovali o knihách, psaní a tak a já prohodil něco ve smyslu, že se mi líbí, jak si ten svět nahodil, že mu to závidím. Padla stručná odpověď: Tak si to napiš také. A jednoho listopadového pátku jsem sedl a napsal za víkend pro radost třicet normostran. A bylo to dobré. Pak jsem na Líhni pracoval vlastně víc než dva roky. Byla to těžší práce, než jsem předpokládal. Ale současně skvělá zábava, parádní jízda od začátku až do konce.

Jak čtenáři Líheň a Mariku přijali?

Věděl jsem, že Líheň bude velký risk. Jak tu knihu vezmou lidé, kteří Kulhánka neznají? Jak ji vezmou jeho příznivci? Fabule příběhu, celkový technologicko-mýtický background je poměrně složitý, neodradí to? Kombinace ich-formy a er-formy, líčení událostí z pohledů více hrdinů také není běžné, a už vůbec ne v tomto žánru. Je dost čtenářů, kteří ocení hravost, jež je na pozadí ukrytá? Je dost čtenářů, kteří ocení vážnost, zásadnost dilemat zakopaných ještě hlouběji? Líheň se dá číst na mnoho způsobů… 
Dvojkniha se prodává dobře, to znamená, že se lidem líbí. Je tady malá skupina křiklounů, kteří na ní nenechají nit suchou, ale to jinak asi nejde. Mám například půvabnou referenci od cca šedesátileté dámy, která mi řekla, že si knihu otevřela víceméně omylem a začátek se jí opravdu hodně líbil. Pak však na její vkus začalo umírat příliš mnoho lidí a to ji odradilo. Nebo jedna má kamarádka mi napsala mail, jestli bych nemohl napsat i něco „normálního“ z obyčejného světa. Že se to skvěle čte, ale ti démoni jí vadí.

SNAŽÍME SE OBRODIT DOBRODRUŽNOU LITERATURU!

Co projekt JFK?

JFK je projekt můj a Jiřího Procházky. Vytvořili jsme autorský tandem, stvořili hlavního hrdinu – agenta Johna Františka Kováře a vypracovali extrémně velkorysý svět. Takový, abychom do něj mohli přizvat další autory, zejména ty, kteří už umí psát, ale zatím nemají jméno. Mezi ně patří například Petr Schink, Jan Hlávka, případně Tomáš Němec, který je jako šéfredaktor časopisu Pevnosti případ velmi speciální. A samozřejmě i další autoři, kteří mají chuť i dar si hrát. Desátý díl například napsal Ondřej Neff. Vzhledem k tomu, že se do tisku právě chystá devátý díl, si myslím, že se nám to podařilo. Snažíme se obrodit dobrodružnou literaturu. Všechno je poctivé, promyšlené, prostě zábava pro dospělého člověka, který má v paměti Bigglese, Tarzana, Tři mušketýry, Tajuplný ostrov a další neuvěřitelné příběhy z let malin nezralých.

Máte nad osudy Johna F. Kováře vůbec ještě kontrolu?

Víceméně. Zatím jsme nové autory šetřili, ale čas samostatných dílů postupně končí, bude nutná větší provázanost a spolupráce. To, jak na sebe mohou díly navazovat, jsem sám na sobě testoval v dvojdíle Se smrtí v zádech a Hořící andělé.

Můžeš shrnout, jaké jsou reakce čtenářů na JFK?

Oslovili jsme tu skupinu lidí, kteří se nám podobají. Mladé a hravé. Našlo se pár jednotlivců, kterým se něco nelíbilo, ale… už jsem to jednou zmínil, jinak to nejde.

A teď k tvé nejnovější knize Drsný spasitel. Na co se můžeme těšit?

Drsný spasitel je kniha trochu tvrdšího zrna. Démoni, bohové, umělé inteligence, magií dopované střely do granátometů, lidé živořící na periférii světa, o hlavním hrdinovi se raději ani nebudu zmiňovat. Je svým způsobem kladný, to ano, ale Bakly je proti němu skaut a Bez slitování optimistická veselohra.

Kdy kniha vyjde a viděl jsi už obálku?

Měla by vyjít na přelomu února a března. Zatím jsem viděl jen koncept obálky. Mohu prozradit, že na pozadí je Ostrava zavalená pevninským ledovcem.

Jsi znám jako ctitel dobrého vína. Myslíš, že sklenka moku, dobré jídlo a příjemná žena jsou ingredience pro skvěle strávený večer?

Řekl bych, že by s tebou většina mužů souhlasila. Jen toho jídla raději méně, protože po opulentní hostině bych asi dvakrát zábavný společník nebyl.

Co děláš, když zrovna nepíšeš či nejsi v práci. Jak relaxuješ?

Rád se projedu na kole, zajdu zacvičit do posilovny, zaběhám. Samozřejmě méně často, než by se mi líbilo. Také dost čtu. V poslední době jsem přečetl tolik knih, až mě to překvapilo. To jsou pak zarudlé oči, nepřítomný pohled. Nebo jsem měl začít vínem a příjemnou společností? Na nic prostě není dost času.

© Martin Fajkus