Případ příliš velké ráže

Policista provedl rutinní kontrolu, pustil mě do místnosti a zavřel za mnou. Čtyři holé, na bílo omítnuté stěny, studené zářivky, stůl pamatující několik generací vyšetřovatelů a tři židle. Dvě obsazené. Na jedné seděl muž ve špatně padnoucím dvouřadovém saku s nezadržitelně se rozšiřující pleší, kterou nedokázala zakrýt ani pečlivě ulízaná přehazovačka. Jmenoval se Pierce Maton a přes svůj zevnějšek patřil k nejlepším advokátům ve městě. Specializoval se na obhajobu klientů, které většina normálních lidí běžně označuje za darebáky, nebo ještě lépe kriminálníky. Druhého muže jsem neznal. Menší postavy, ne víc než metr sedmdesát tři vysoký, štíhlý, tmavé pleti. Vězeňské uniforma mu padla, jako by mu byla ušita na míru. Prohlížel si mě studenýma, očima. Klidně by to mohly být oči hada nebo leguána. Něčím mi připomínal portugalské, nebo španělské potulné šermíře z patnáctého století, kteří za peníze pronajímali své rapíry. Byl jsem tady, protože jsem na telefonním záznamníku našel Matonův vzkaz.
„Přejdeme přímo k věci,“ začal advokát bez úvodu,“ tato místnost slouží k rozhovorům právníků s klienty a je zvukově izolovaná. Můžeme proto mluvit bez obalu. Můj klient, pan Miguel de Vedra, je obviněn z vraždy pana Henryho Ladena, jednoho ze dvou majitelů firmy Safe&Aware. Zaplatím vám za obstarání důkazů, nebo alespoň informací, které povedou k prokázání jeho neviny.“
„A co když je opravdu vinen? Pak nedostanu nic?“ zeptal jsem se.
Maton téměř nepostřehnutelně přikývl.
„Dobrá námitka. Zaplatíme vám za prošetření okolností smrti Henryho Ladena bez ohledu na výsledek procesu.“
„A pokud budu zproštěn obvinění, dostanete pětadvacetitisícovou prémii,“ doplnil Miguel.
Jeho hlas si v ničem nezadal s očima. Neosobní, lhostejný.
„O.K., můžete mí poskytnout víc informací?“ souhlasil jsem nakonec.
Za dvacet minut jsem věděl, že H. Laden byl zabit ve střeleckém klubu, který pravidelně navštěvoval, ranou do břicha z bezprostřední blízkosti. Smrtící zbraní byla podle balistické expertízy jeho vlastní zbraň Colt ráže 0.45 model Government s mířidly pro přesnou střelbu. Přes rozsáhle policejní pátrání nebyla nalezena.
„Byl jste v inkriminovanou dobu v klubu?“ zeptal jsem se Miguela.
Přikývl. Po celou dobu ze mě nespustil oči a zdálo se, že vůbec nemrká.
„Proč?“
„Dostal tento vzkaz“, odpověděl místo něho Maton a podal mi papír, který byl původně několikrát přeložen
Přečetl jsem text nahlas:
„Dnes večer v sedm třicet v V.S.K. klubu. Mám pro vás obchodní nabídku.“
„Čím se živíte?“ podíval jsem se na Miguela.
„Nájemný střelec,“ řekl a na rozdíl ode mě nehnul ani brvou.
„O vaší nevině porotu přesvědčím jen když jim dodám jiného pachatele,“ prohlásil jsem.
Pokrčil rameny.
„To je pravda. Pokud ho nenajdete, čeká mě elektrické křeslo.“
Nezdálo se, že by ho to příliš vzrušovalo.

Odpoledne jsem navštívil druhého majitele firmy, pana Erika Hagana. Po slovní přestřelce s hlídkou u vchodu jsem se přes šéfa vnitřní ochranky dostal až k sekretářce střežící soukromí jeho pracovny. Vlasy měla zastřižené do sportovního účesu, krátké nalakované nehty a dokonale tvarovaná lýtka prozrazovaly, že hraje tenis, nebo pravidelně navštěvuje lekce aerobiku. Možná cvičila i v posilovně, ale to bych odhalil jen kdyby sukně jejího béžového kostýmu byla ještě o něco kratší. Přes veškerou svou snahu jsem se k Haganovi nedostal. Slíbila jen, že mu doručí vizitku, na níž jsem napsal důvod návštěvy.
V průběhu našeho rozhovoru z pracovny šéfa firmy vyběhl, nebo spíše byl vyhozen, tlouštík v šedém obleku s obličejem barvy rajčatového protlaku. Z útržků vět, které jsem zaslechl, vyplývalo, že si jeho nadřízený nepřeje být zatěžován takovými prkotinami, jako jsou obchody v ceně pod padesát tisíc dolarů.
Monika Sluthová, v průběhu našeho rozhovoru jsme se stačili přenést přes první formality, dopadla při doručování mé vizitky stejně a doprovázela ji i obdobně nevybíravá slova. Pokoušela se sice svého zaměstnavatele omlouvat – prý si před několika dny při raketbalovém utkání s obchodními přáteli namohl lokty, ale musela se do toho hodně nutit.
Revanšoval jsem se jí pozváním na večeři. Měl jsem štěstí, protože dnes odcházela z kanceláře dříve. Měla osobně zaplatit účet uměleckému mechanikovi za výrobu repliky zbraně pro jejího šéfa.

Zbývalo mi ještě dost času k návštěvě seržanta Cablia, který mi dlužil malou protislužbu. Od něj jsem se dozvěděl, že jejich hlavní důkaz spočívá v obrazovém záznamu zachycujícím obviněného vycházet z kóje, kde střílel pan Laden. Dokonce mi jej i promítl. Miguel na něm vypadal naprosto klidně, ale to u něj nic neznamenalo. Při odchodu za sebou pečlivě zavřel dveře a na okamžik se předklonil, jako by kontroloval, zda nemá špinavé boty. Na rukou měl kožené rukavice, frak do pasu ve španělském stylu mu padl ještě o poznání lépe než vězeňská uniforma a zdůrazňoval jeho štíhlost a graciéznost. Prostě dokonale elegantní španělský don.
„Vyšetřovali jsme i Hagana. Přiznal, že byl ten večer v klubu taky a dokonce s Ladenem mluvil. Podezírali jsme ho, ale Laden po jeho odchodu prokazatelně odstřílel svou obvyklou sérii. Zabili ho až potom,“ prozradil Cagli, když jsme skončili s prohlížením záznamů.
„Máte ho natočeného?“ zeptal jsem se.
Cagli přikývl a načal další pivo z kartónu dovozového plzeňského, který jsem přinesl.
„Jen příchod. Potom dělali údržbu a na deset minut všechny tři kamery, co tam mají, vypnuli.“
Stejně jsem se podíval. Hagan se ve svém příliš velkém plášti Miguelově eleganci zdaleka nevyrovnal. Výškou a křehkou tělesnou konstitucí si byli podobní.
„Proč tam přišel? Střílet?“
„Prej dostal od Ladena vzkaz,“ řekl Cagli a nahlédl do počítače.
„Zastav se za mnou ve V.S.K Nutné,“ přečetl nahlas.
S mou pětadvacetitisícovou prémií to nevypadalo moc dobře. Miguel to měl dobře promyšlené, ale zradil ho obrazový záznam. Jako malá náplast na nezdar mě čekala večeře v příjemné společnosti.
Monika Sluthová potvrdila můj odhad, že skutečně cvičí aerobik a to dokonce jako trenérka amatérka. Trochu neochotně se přiznala i k posilovně. Kromě toho jsem se dozvěděl, že Safe&Aware vyrábí a prodává bezpečnostní systémy ostrahy budov. Právě včera prý pan Hagan udělal důležité rozhodnutí a rozhodl se expandovat na nové rizikové trhy. Před několika měsíci prý Laden na popud svého společníka pomohl vybavit V.S.K. klub moderním monitorovacím zařízením. Hlavním pozitivem večera však bylo Moničino telefonní číslo v mém diáři.
Nevěděl jsem, kde V.S. K. klub přesně je, ale měl jsem od Cagliho adresu. Telefon jsem, jak se sluší na zkušeného detektiva, zjistil sám.
„Všivák,“ ozvalo se v mikrofonu.
Znejistěl jsem.
„Dovolal jsem se správně do V.S.K ?“ ujišťoval jsem se.
Na druhé straně linky se někdo uchechtl.
„Jo, jasně. My sme tady dost uzavřená společnost a málokdy volá někdo nový. Nikdo ze stálejch zákazníků neřekne tomuhle místu jinak než Všivák.“
Za půl hodiny jsem byl na místě. Muž, se kterým jsem před tím mluvil, byl současně i majitel. Prozradil mi, že V.S.K. byla zkratka znamenající Klub volné střelby. V praxi to znamenalo, že vás nechali střílet z čeho jste si přáli. Od dámské pistolky ráže 0.22 až po loveckou pušku na slony. Majitel, stále rozložitý sedmdesátník, měl pro střelnici k dispozici rozsáhlé podzemní prostory vzniklé po vytěžení staré uhelné sloje.
„A pan Laden?“ obrátil jsem rozhovor jiným směrem.
„Dobrej zákazník, škoda ho. Občas sme stříleli vo závod, protože máme oba rádi klasiku,“ odpověděl s lítostí.
Otevřel šuplík, vytáhl z něj obrovskou pistoli z matného kovu a podal mi ji. Vážila dobře přes kilogram.
„Skoro sto let starej design, ale nedám na ni dopustit. Je třeba pořádnýho mužskýho, aby s tím dokázal zacházet. Může vám pěkně ublížit, pořádně kope. Ale na kratší vzdálenost vykousne do chlapa díru jako hrom.“
Mluvil o zbrani jako by to byla živá bytost. Obezřetně jsem mu ji podal zpátky.
„Jak pan Laden střílel?“ vrátil jsem se k mrtvému.
Stařík se zakřenil.
„Na to že byl byznysmen zatraceně dobře. Vlastně líp než já. Jen ten poslední nástřel se mu moc nepoved. Byl strašně mizernej.“
Odmlčeli jsem se.
„A nejhorší je, že přijdu ještě o jednoho stálýho zákazníka, pana Miguela. Z toho, že ho nasnímala kamera, by se možná vykroutil, ale v krvi zůstal malej otisk špičky jeho boty,“ dodal nakonec zachmuřeně.
Tak tohle mi seržant Cagli neprozradil. Měl jsem chuť vrátit se pro zbytek kartónu piva, který ještě nestihl vypít.
Stařík měl kopie obrazových záznamů, které dal policii. Prohlédl jsem je až do konce a objevil na nich pár známých tváří, jejichž majitelé rozhodně netrpěli skrupulemi, když šlo o to ublížit bližnímu. Nikdo z nich však do Ladenovi kóje nevešel.
Jel jsem domů, nalil si drink a přemýšlel. Vypadalo to, že Miguelova kariéra se chýlila ke konci. Ve chvíli, kdy byla láhev prázdná, jsem vyťukal Matonovo číslo, popsal mu, jak se vše stalo.





Řešení:
Miguel byl nevinný - ve svém oděvu neměl možnost nepozorovaně vynést ze střelnice před kamerami rozměrnou zbraň. Navíc by jako zkušený střelec nevolil k vraždě velkorážnou pistoli.
Ani jeden ze dvou vzkazů nepsal, protože by v nich nepoužil slovo V.S.K. , ale „Všivák“. Slovo V.S.K naopak ukazuje na někoho, kdo do klubu nepatřil.
H. Ladena zabil jeho obchodní společník Hagan. Svědčí pro to tyto indicie:
Okamžitě po smrti svého partnera udělal důležité obchodní rozhodnutí. Právě toto bylo motivem vraždy.
Malé obchody ho nezajímaly, přesto se angažoval, aby byl střelecký klub vybaven tří kamerovým bezpečnostním systémem, který měl určitě menší hodnotu než 50 000 dolarů.
K návštěvě klubu zvolil dobu, kdy se prováděla údržba a kontrola kamer. Jako jeden z šéfů firmy znal všechny technické detaily a mohl jich využít.
Svému obchodnímu společníkovi místo pravé zbraně podstrčil dokonalou, ale nefunkční repliku, která při koupi nepodléhá povinné policejní registraci. Navštívil ho ještě před tím, než záměnu objevil a zastřelil ho jeho vlastní zbraň. Poté za něj odstřílel jeho tréninkovou dávku.
Právě proto ho bolely lokty a majitel střelnice se pozastavoval nad mizerným posledním Ladenovým nástřelem.