Ukázka z VSK
Další v pořadí byl vůz – tažený dvěma koňmi, zakrytý plachtou. Ať vezli cokoliv, nemohlo toho být mnoho. Ten obklopovali pěší pomoci, také ozbrojení. Potom opět čarodějové a nakonec bojovníci na koních. Ve chvíli, kdy projížděli přímo před námi, jsem ani nedýchal. A najednou, bez předchozí výstrahy, se levé přední kolo povozu zlomilo. Kovová obruč praskla, vozka to hned nezaregistroval a koně ještě chvíli táhli – do okamžiku, než se kolo rozpadlo a vůz začal drásat zem čepem.
Bez jediného slova vytvořili jezdci i čarodějové kolem vozu obranný kruh. Měl jsem pocit, že vidím světlo tetelící se na hrotech kopí a obnažených mečů. Ale to se mi určitě jen zdálo. Takovým historkám jsem věřil jen v prvním roce výcviku. Magie se obvykle projevovala mnohem pragmatičtějším způsobem. Obvykle…
„Všechno v pořádku,“ zavelel jeden z čarodějů po nekonečně dlouhém tichu. „Nehoda, spravte to.“
On situaci analyzoval, aniž by prováděl cokoliv viditelného pouhým okem!
Pomalu a nekonečně opatrně jsem vypouštěl z plic dlouho zadržovaný vzduch a pak ho do nich zase nabíral. Přestože to podle nich byla nehoda, obrannou formaci nezrušili. Pěší pomoci bez dalšího pobízení okamžitě odněkud vykouzlili rezervní kolo a dali se do práce. Zřejmě ho vezli upevněné někde na druhé straně vozu, kde jsem ho neviděl. Zarazilo mě, že pracují bez světla. V jasné noci, navíc prosvětlené odrazem měsíční záře od jinovatky, bylo vidět docela slušně, ale na opravdovou práci to nestačilo ani náhodou.
„Schránka se pohnula, utrhla se z úvazů,“ ohlásil mezitím jeden z pomoků.
I ze svého místa jsem poznal, že všichni čarodějové naráz znervózněli.
„Zastavte práci,“ zavelel stejný muž jako poprvé.
„Janvire, prověř náklad.“
Napětí zhoustlo, zjistil jsem, že mám strach a nevím z čeho.
Jeden z válečných čarodějů opatrně, aby co nejméně rozhoupal poškozený vůz, vylezl k nákladu a chvíli něco zkoumal.
„Zámky jsou nepoškozené,“ oznámil.
„Otevřít, podejte mu klíče.“
Neviděl jsem, co jsou to klíče, ale pochyboval jsem, že vypadají tak, jak jsou běžní lidé zvyklí.
„Odemčeno bez potíží,“ zaznělo další hlášení.
„Otevřít,“ zavelel vůdce.
Zdálo se, že čaroděj na voze chvíli váhá, pak ale rozkaz provedl.
Zalapal jsem po dechu, po otevření truhlice z ní vystřelil svazek bezpočtu čar vypalujících se září až do mozku, linií moci ztrácejících se na jedné straně hluboko v zemi a na druhé vysoko v nebi. Vlastně neztrácejících se. Kdybych měl tu odvahu a schopnost, mohl jsem je sledovat až… kam, to jsem nevěděl. Zavřel jsem oči, přesto jsem je dál viděl. Viděl? Vnímal! Smyslem, o němž jsem netušil, že ho mám, o němž mi všichni dosud jen vyprávěli.
„Schrány neporušeny, polohové značky sedí.“
„V pořádku. Zavřít, zajistit schránku, opravit vůz.“
Slyšel jsem tvrdé zaklapnutí, linie moci zmizely, ale já je pořád viděl před sebou, vypálené do mého já.