Lovec vlků

Bylo jich pět, jenže já viděl jen čtyři, čtyři třetiřadé zabijáky najaté za nízký paušál s bohatou prémií od hlavy. Jindy bych je dostal lusknutím prstů, dnes ale ne.
„Máme ho!“ vykřikl ten nejvíc vpředu, o dva metry výš ve svahu.
Dva šermíři, sekerník a střelec. Šel jsem vývrtkou k zemi, zadrnčela tětiva, šipka mi poznamenala rameno, vousatá tvář chlapíka s kuší se zkřivila grimasou nespokojenosti.
Vůbec mě neměli vystopovat, příštipkáři se neměli dostat na stopu žádného klanového hitmana, natož tak specialisty nejvyšší třídy, jako jsem já.
Pokud není k smrti vyčerpán, oslaben pěti dny s minimem spánku a napůl v bezvědomí kvůli stále narůstajícímu energetickému dluhu.
Ještě okamžik jsem si před očima přidržel vousatého střelce a pak se věnoval šermíři a sekerníkovi. Ten se držel víc vzadu, ukrytý za bariérou štítu, jehož konce modře opalizovaly, ani sekera nebyla úplně obyčejná.
„Nemá žádný štít, doraz ho,“ doporučil svému parťákovi. „A čerstvě krvácí, Wagus ho fakt trefil.“
Pořád jsem ještě seděl na zemi s nohama pod sebou a svěšenými rameny. Vypadal jsem jako troska v posledním tažení, byl jsem troskou v posledním tažení.
„Zastřelím ho z dálky,“ slyšel jsem zastřený hlas.
„To tak, abys dostal největší podíl, svou šanci jsi promarnil,“ zazněla odpověď šermíře.
Stál pod úhlem pětačtyřiceti stupňů proti mé zorné ose ve vzdálenosti pěti stop, přesně vedle mých vlastních stop. Vjem jeho já se mi rozplýval, jak jsem nedokázal udržet koncentraci, vyrazil proti mně, já švihl rukou jeho směrem, ale díval jsem se přitom na sekerníka. Ten se současně rozběhl, v okamžiku kdy krátkodobě materializované ostří proťalo šermíři plíce, jsem naznačil výpad proti sekeře, ale v poslední chvíli jsem se sklouzl k zemi a vlastním tělem mu podmetl nohy , než mě mohl zasáhnout. Rozptýlené pole štítu mi naštíplo pár žeber, ale dokázal jsem se mu přilepit na záda a podvléci mu předkloktí pod krkem. Držel jsem ho tak dlouho, dokud neochabl. V tu chvíli došly síly i mně. Zůstal jsem na zádech, napůl ochromen narůstajícím šokem po dalším použití magie bez zásob energie.
Střelec se ke mně blížil a pečlivě mi přitom mířil někam mezi prsa a břicho. Nedokázal jsem se hnout, přemýšlet, jen jsem poslouchal svůj puls a čekal, kde se zastaví.
„Za tebe dostanu zatraceně velkou prémii, určitě nejsi žádný pěšák,“ ušklíbl se a potlačil na spoušť.
V tu chvíli konečně napůl nefunkční podprahové kouzlo, které jsem mu zavěsil na páteř nashromáždilo z jeho vlastního těla dost energie a výbojem tepla mu usmažilo míchu. Padl vedle mě, mohl jsem vidět spálené šaty a černou spáleninu o velikosti stříbrné mince na jeho zádech. Pěkně zbabrané kouzlo.
Pokusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Dlouhé přepínání si vybralo svou daň. Pátý mě dostane. A i kdyby ne, bylo to jedno, protože jsem použitím magie bez maskování na svou stopu poštval všechny Hugušiho zabijáky. Čekal mě stejný osud, jako všechny ostatní, kteří stáli na Gerleho straně. Sám Gerle byl už pravděpodobně mrtvý.

Někdo mě položil na nosítka. Někdo z našich, nenapadalo mě, proč by se se mnou namáhal kdokoliv jiný. Nikoho jsem neviděl, deficitem energie postižený mozek nefungoval, jak by měl. Nesli mě, pravděpodobně dlouho, cestou necestou. Nedokázal jsem odhadnout kam, na svém útěku jsem se dostal až k hranicím klanového panství, kde už jsem krajinu příliš neznal. Podle vůně pryskyřice, ševelení korun stromů a šustění trávy jsme však nesměřovali k žádnému velkému sídlu. Možná Gerel přežil a snažil se zachránit své lidi, včetně mě. V blízkosti jsem nerozeznával žádnou sílu, ani emanaci organizovaných kouzel. To vzhledem k mému stavu nemuselo nic znamenat. Dříve než zrak, se mi vrátila bolest. Někdo křičel, asi já, pak jsem omdlel.

„Slyšíte mě?“ tu otázku musela zopakovat nejméně stokrát, jak mi napověděla má paměť vynořující se z hlubin deficitního zapomnění.
Protože jsem se probral, musel mi nějakým způsobem dodat energii, ale já jsem necítil žádnou přítomnost i sebeslabšího zřídla moci.
Otevřel jsem oči. Byl jsem v polosedě přikurtovaný k lůžku, na vlastních pažích jsem rozeznával krvavé otlaky po mém marném zápase o svobodu.
Mohlo jí být sedmnáct, na vesnické poměry docela hezká holka, která ještě nestačila zestárnout těžkou prací a strádáním. Stačil pohled na ruce se zmozolnatělými prsty a krátkými částečně olámanými nehty. Ta neměla čas ani prostředky, aby o sebe nějakým způsobem pečovala.
Vpravila mi do úst hlubokou lžíci s vývarem, podobnou chuť jsem vnímal i ve svých vzpomínkách. Musela se o mě starat dlouho, hodně dlouho.
„Zavolejte vašeho čaroděje,“ požádal jsem.
„Vy vnímáte!“ rozzářily se jí oči. „On vnímá!“¨
„Jasně že vnímám, deficitní šok odezněl, i když jsem pořád na pokraji zhroucení. Potřebuji mluvit s vaším čarodějem, abych věděl jak na tom jsem a jak mě léčil. A rychle!“ dodal jsem ostře, když se na mě nechápavě dívala.
„My ve vesnici nemáme žádného čaroděje, nemohli bychom si ho dovolit.“
Tím mi vyrazila dech. Byla to jen hloupá omezená vesničanka, ale věděl jsem, že mi nelže, nebo aspoň ne vědomě, poznal bych to.
Zavřel jsem oči a přemýšlel. Pokud mi nepomohl jiný magicky vzdělaný a schopný člověk, měl jsem být mrtvý.
„Rozvažte mě,“ požádal jsem po chvíli.
„A nebudete se už snažit si ublížit?“
„Pusťte mě, sakra,“ utrhl jsem se na ni a ona poslechla.
Snaha o sebepoškození je obvykle příznakem smrtelného deficitního šoku. Čaroděj, který vyčerpá všechny vnitřní zásoby moci a dostatečně rychle je neobnoví, umírá. Jenže já jsem žil, něco tady nesouhlasilo.
Když pouta povolily, zjistil jsem, že své tělo víceméně neovládám. Dokázal jsem jen mluvit a otáčet hlavou.
První vstoupil do domu mírně nahrbený muž s kšticí prošedivělých vlasů a ještě černým plnovousem. Následoval ho na kost vyhublý stařec, sice vzpřímený jako svíce, ale tváří ze všeho nejvíc připomínal kůru dvě stě let staré borovice. Místní stařešina, nebo starosta a – čaroděj. I když ta holka říkala, že žádného nemají.
„Probudil ses,“ zkonstatoval stařešina.
Vesničany vždy užilo na bezobsažné řeči o ničem.
Stařec se posadil na pelest postele, na okamžik mi položil ruku na čelo, potom mi prozkoumal oči, prohmatal štítnou žlázu. Možná nebyl čaroděj, ale místní léčitel – šaman. Vypadali, že na podobné věci ještě věří.
„Kde to jsem?“ položil jsem první otázku.
„Ve Varwicku, vesnice na úpatí Kriložského hřebene,“ dostal jsem odpověď.
Varwick byla spíše osada než vesnice a ani ne tak na úpatí, ale v údolí pod nejvyšším valem celého pohoří. Místní si asi neradi připouštěli, že žiji v divočině, kde jim hladová liška může vybílit spíž jedna dvě. A asi i ukrást dítě z kolébky, když na to přijde.
Starý šaman mě zatím štípal, sledoval, jak je kůže vláčná, naslouchal mému tepu a dechu. Nebo se tvářil, že takové věci dělá, aby působil patřičně tajemně a důstojně. Nedělal jsem si iluze o jeho schopnostech.
„Proč jste mi pomohli?“
Stařešina zaváhal, bylo vidět, že si odpověď promýšlí.
„Chtěli jsme tě pověsit,“ překvapil mě nakonec.

Možná pracovali pro Hageriho, možná už tady byl nějaký jeho náhončí a uzavřel s nimi dohodu. Možná byli vazaly úplně jiného klanu než našeho, ne našeho, opravil jsem se vzápětí, jiní vazalové než klanu Makawariů. Já už k nim nepatřil od chvíle, kdy velmistr Gerle, kterému jsem se zavázal loajalitou, prohrál v náhle vyhroceném zápase o moc. Nechápal jsem, jak se to mohlo zvrtnou, naše šance byly víc než dobré. Sice jsem neměl legální přístup mezi Gerleho nejvyšší, ale byl jsem jeho pravou rukou a věděl jsem všechno.
„Je unavený a moc nevnímá, potřebuje ještě čas,“ ozval se poprvé stařec, na svůj věk měl hlas ještě poměrně zvučný.
Uvědomil jsem si, že jsem ve svém zamyšlení přeslechl několik otázek a jejich replik.
„Postarej se o něho, promluvím si s ním večer, nebo ráno,“ rozhodl stařešina a odešel.
Šaman ze svého vaku, podle jemné struktury látky musel být utkán jinde, než v téhle v divočině utopené vesnici, vytáhl helmici spletenou z vrbového proutí vyplněnou čerstvým dubovým listím a usadil mi ji na hlavu.
„Co to je za nesmysl?“ chtěl jsem vědět, ale vzápětí jsem poznal, že to žádný nesmysl není.
Deficitní hlad po energetickém vyčerpání požírající myšlenky a oslabující vůli zeslábl. Stále jsem měl nutkavou touhu drásat své tělo až k naprostému sebezničení, abych se ho zbavil, ale už jsem měl současně i touhu žít
„Co to za listí?“ zeptal jsem se podezíravě.
Žádný laik, tím méně nevzdělaný vesnický buran, neměl mít ani ponětí o tom, jak se s magií zachází a jak se manipulační energie shromažďuje.
„Je to listí dubů rostoucí na haldách starého dolu vysoko v hoře,“ odpověděl a začal kolem mě mávat kouřovou tyčinkou.
Nemohl jsem proti tomu nic dělat, proto jsem jeho počínání ani nijak nekomentoval. Možná mě zachránilo to listí, mé tělo zmučené hladem po moci až na samotnou poslední mez, sáhlo po každé trošce energie a vydrželo. Otázkou bylo, o kolik ze svých schopností jsem přitom přišel. Možná o všechny. O všechny vlastně ne, protože to by mě dva meče, teď ukryté v časových pouzdrech podél páteře v mém těle, zabily. Ale možná je nebudu moci vytáhnout.
Nechal jsem znepokojivé myšlenky spát. Mé šance byly minimální i bez nich.

O dva dny později jsem už dokázal chodit. Procházel jsem se mezi sruby utopenými pod hromadami dřeva připravovaného na zimu, nohy mi při každém kroku podkluzovaly v blátě, které tu nahrazovalo dláždění. Dole v nížině bylo ještě babí léto, ale tady se zima hlásila o slovo každým dnem, rána byla mrazivá a večery sychravé. Zapadákov, i když zapadákov lepší, než bych čekal. Sruby byly o poznání větší než jinde v podhůři a dobrá polovina obyvatel nesdílela příbytek s domácím zvířectvem, ale měla zvlášť postavené chlévy přilepené většinou ke straně domů. A na společné pastvě jsem napočítal několik desítek dlouhosrstých horských krav a pár stovek ovcí. Na své poměry to byli docela bohatí křupani.
Došel jsem až ke sloupu vyznačujícímu konec vesnice, otočil se a bahnem zamířil zpátky. Teď to bylo víc do kopce, to znamenalo, že po třech krocích začnu lapat po dechu. Jenomže pokud jsem se chtěl zachránit, musel jsem odsud zmizet co nejdříve, než mě najdou Hageriho muži. Nepochyboval jsem, že jich po mě pátrá několik desítek od břídilů, které jsem vyřídil nad osadou až po asasiny, kteří by mi byli důstojnými protivníky i v plné síle. A pokud po mě šel některý z mistrů, případně velmistrů, byl můj osud zpečetěn.
Někde uvnitř jsem dobře věděl, že je zpečetěn, protože pokud jedna klanová klika na sebe ozbrojeným pučem strhla moc, musela se postarat, aby všichni protivníci silnější než umývač nádobí, byli vyvražděni. Někdy se zabíjeli i umývači nádobí, co kdyby se mezi nimi ukrýval nečekaný talent, nebo, což bylo pravděpodobnější, trojský kůň. I takové věci se staly. A já jsem na Hageriho seznamu smrti figuroval vysoko, výš než naši velmistři. Jediný, kdo kdy interní klanové vyvražďování přežil byl Lakati, klanový velmistr, který se v okamžiku počátku vnitřní války ztratil a pak už ho nikdo nenašel. Dlouho se soudilo, že ho jeho nástupce dal zavraždit dříve, než celou akci rozpoutal. Jenomže po jeho smrti se prosáklo, že vládce nad životy statisíců trpěl až do smrti nočními můrami z toho, že se Lakati vrátí. A čarodějové umí být krutí a pomstychtiví, někteří možná stejně jako já.
Noha mi podklouzla, upadl jsem a na kalhotách přibyla další blátivá skvrna. Kdyby jenom blátivá, pro svůj pád jsem si vybral kravské lejno. Postavil jsem se a plahočil se dál. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem zmizet. Radostného mávání místního idiota, kterému se líbilo, že padám stejně jako on, jsem si nevšímal.

Do srubu, kde jsem měl přidělenou jednu postel a s dalšími třemi obyvateli se dělil o smrdutý zakouřený vzduch a tu trochu tepla, co přes noc neutekla mizerně utěsněnými dveřmi, jsem se dobelhal o hodinu později, špinavý i za ušima a naprosto vyčerpán.
Snad poprvé mi nepřipadalo, že je tam smrad a zima. Svalil jsem se na lavici a zůstal sedět, s pohledem upřeným na špatně vybroušenou desku stolu. Helga, tak se jmenovala dívka, která se o mě víceméně starala a v prvních dnech mě i krmila, s úsměvem přispěchala, pomohla mi svléci se z promáčených kalhot a dala je sušit nad oheň.
„Jsi každý den silnější,“ začala rozhovor, zatímco seškrabávala schnoucí bahno.
Toužil jsem po měkké posteli, kapce dobrého pití, teplé sprše a vůbec všem věcem, které dělají život civilizovaným. Taky po kurtizánách, se kterýma se daly pomlouvat mazanice nejpopulárnějších módních malířů a recitovat ty nejsprostší verše básníků, samozřejmě mimo jiné. V tom mimo jiné byly úplně nejlepší a splnily člověku každé přání. Když na to měl a já na to vždy měl.
„Ze začátku jsi bojoval o každý nádech, vypadalo to, že umřeš,“ zamyslela se, když jsem neodpověděl.
Ona si snad myslela, že o ni mám zájem! Vesničanka hloupá, špinavá. I když teď asi čistší než já.
„Dej mi ty kalhoty a starej se o svá prasata, holka,“ doporučil jsem ji. „A chasníky z vesnice, ti se k tobě hodí.“
Napřímila se, oči se jí zaleskly slzami, mrštila po mě kalhoty a vyběhla ven.
Ve dveřích se srazila s stařešinou. Ustoupil jí a až pak vešel dovnitř.
„Vlastně tě zachránila ona. I starý Glokoth říkal, že asi umřeš. Krmila tě nepřetržitě po malých troškách a neopustila tě ani na chvíli. To bylo podle Glokotha také důležité,“ řekl klidně a posadil se.
„Neprosil jsem se jí o to,“ odsekl jsem, a vzápětí bych si za svou poznámku nejraději ukousl jazyk.
Vypadalo to, skoro jako bych se omlouval. Neměl jsem zapotřebí omlouvat se vesničanovi ze zapadákova.
Pokrčil rameny, z kotle nad ohněm si nalil horký nápoj, který tady pili místo kávy a vlastně i čaje.
„Dnes přijede karavana. Možná tě bude zajímat, co se stalo dole ve městech,“ prohodil, a věnoval mi přemýšlivý pohled.
Karavany byly jedním ze zdrojů zdejšího skromného bohatství. Přestože Warvick neležel přímo na cestě průsmyky přes hory, stařešina, nebo ještě někdo před ním, dal vybudovat velký hostinec, kde se na jídle nešetřilo, dokonce zde byl k dispozici i kovář. To stálo obchodníkům za půldenní zajížďku z cesty. Zvláště když před sebou měli čtrnáct dní pochodu nehostinnými horami.
„Proč jste mě chtěli pověsit?“ zeptal jsem se na otázku, která mi už od počátku vrtala hlavou.
„Před časem někdo umučil mladou dívku, znásilnil a umučil, nebo opačně. Mysleli jsme, že by to mohl být někdo, kdo se potuluje po okolí. Třeba nějaký šílený čaroděj jako ty.“
„A proč jste se rozhodli jinak?“
„Tys byl ve stavu, že bys neublížil kuřeti, navíc si právě přišel z města. Škoda provazu.“
„A proč jste mi pomohli?“
„Proč nechat člověka umřít? Třeba si naši starostlivost odpracuješ. Jako lovec vlků. Stačí, když zůstaneš přes zimu a nic nám nedlužíš. Pár vlků zvládneš, ne?“
Nečekal na odpověď a odešel.
Hlupák. Mrtvý čaroděj - dobrý čaroděj, pokud není spojenec. A na obyčejných lidech nezáleží, kdybych byl zdráv, mohl bych je všechny zabít jediným kouzlem, jedinou myšlenkou. Zhluboka jsem se nadechl a postavil. Pokud obchodníci z nížiny přinášeli nějaké nové zprávy, chtěl jsem je za každou cenu slyšet.

Hlavní sál hostince se zaplnil do posledního místa, honosnější lavice uprostřed blízko ohniště zabrali hosté, místní se krčili u stěn, ale nijak jim to nevadilo. Maso vonělo, dokonce jsem cítil i svařené víno a medovinu. Začaly se mi sbíhat sliny, až dosud jsem peníze nepotřeboval, protože mě živili v stařešinově srubu. Ze zvyku jsem sáhl do kazajky, která jako jediná mi zbyla z původního oblečení. V náprsní kapse jsem našel sedm minci, všechny pečlivě zabalené do lněného šátku, aby se o sebe zbytečně neodíraly. Tohle musel udělat někdo, pro koho sedm zlaťáků klanové ražby představovalo veliký majetek. A přesto mi je nechali. Hlupáci.
Dal jsem hostinskému, který jindy pálil dřevěné uhlí zlaťák a poručil mu, ať mi nosí víno dokud budu chtít a peníze stačit.
Měl jsem štěstí, lavice, ke které jsem se posadil, zůstala nezaplněná, brzy si přisedli opozdilci z průvodu karavany. Podle oděvu a zbraní ozbrojený doprovod. Naslouchal jsem hovorům a pozoroval všeobecný ruch. Stařešina hovořil s vůdcem karavany a jeho pobočníkem, v hostinci se dokonce objevil i starý šaman a zdálo se, že se zajímá o nějaké propriety, co by rád nakoupil. Asi nevěřil jen na kaňouří kly, které podle místních fungují jako to nejlepší afrodisiakum.
„A co ty? Nevypadáš jako místní,“ oslovil mě jeden z žoldnéřů.
„Najali mě jako lovce vlků.“
„Tady asi moc neplatí, na druhé straně bys to měl lepší,“ ušklíbl se.
Měl zkušenou tvář, přemýšlivé oči a vlasy i bradku si nedávno zastřihl, takže vypadal upraveněji než jeho společníci.
„Někdy je strava a teplo na zimu, dostatečnou odměnou,“ odpověděl jsem.
„Jo, to jo, zvlášť pro někoho, kdo vypadá tak mizerně jako ty.“
„Už mě stačili pocuchat, ale za měsíc se zastav a uvidíme, kdo bude vypadat mizerně.“
Tahle odpověď se jim líbila.
„Občas se tady objevují šlechtění vlci, používaní na decimování vesnic při půtkách čarodějů,“ přidal druhý. „Jsou silní a chytří.“
Měl pravdu, i když skutečnost byla složitější, než si představoval. Smečky byly chytré a jak moc chytré, záviselo na tom, kolik šlechtěných vlků se mezi nimi objevilo. Netušil jsem, že se šlechtěnci objevili i tady.“
Tok řeči se přirozenou cestou soustředil na oblíbenou politiku a obvyklé půtky mezi čarodějnými klany. O vnitřní válce mého bývalého klanu padlo také pár slov. Genocida nepřátel si jako vždy vybrala svou daň mezi nezúčastněnými, pár vesnic a jedno město lehlo popelem, novým velmistrem se stal opravdu Hageri a už měl i veřejnou audienci pro světské vládce. To znamenalo, že všichni mí přátelé a spojenci jsou mrtví, dokonce i Mark Mutahi, můj válečný partner, se kterým jsem si kryl záda a který byl jako jeden z mála v čisté akci lepší než já.
Nic jiného jsem vlastně nečekal.
Rozloučil jsem se, jak nejdříve to šlo a odklopýtal ke svému srubu. Doufal jsem, že mé vrávorání přičítají vypitému vínu a ne stavu, ve kterém jsem se nacházel.
Venku už regulérně mrzlo, představil jsem si, jak teď vypadá cesta rozrytá koly projíždějících vozů a šel raději zadem kolem domů. Vzduch byl čistý a jeho chlad mě trochu probral, kouř ze srubů musel stoupat přímo vzhůru, protože jsem ho necítil. V dálce zavyl vlka a druhý mu odpověděl. Bylo to táhlé vytí jednotlivců, ještě ne svolávání smečky.
Když jsem odhrnoval kožený závěs před dveřmi, zastihl jsem tlumené zachichotání a vzrušené šeptání. Stačil mi letmý pohled. Byla to Helga, vinula se k nějakém chlápkovi patřícímu ke karavaně. Současně však dávala dobrý pozor, aby si mě všimla a já si všiml jí. Jednoduché finty vesnických cucht. Zavřel jsem za sebou. Mohli si to rozdat ve stoje, ve chlévě, nebo ve stáji. Svět je plný voleb. Než jsem ulehal, vybavila se mi tvář muže, které ho si vybrala. Lehce podmračená, silná brada a trochu rozpláclý nos, na muže jeho váhy a výšky příliš rychle těkavé oči. Mohl to být jeden z Hageriho špiónů? Sám bych s každou dálkovou karavanou někoho takového poslal, aby se poptával a hledal případné přeživší. Pátrací akce se někdy táhly celá léta, dokud nenašli a nezabili všechny. Samozřejmě až na Lakatiho.

Druhý den při odjezdu, jsem si na něho dal pozor. Nebyl agent, jediné čemu věnoval pozornost, byla Helga a ta mu jeho náklonnost oplácela, protože si všimla, že se dívám. Karavana zmizela dlouho před polednem a jediné, co po ní zůstalo, byla trocha zlata a o poznání hlubší koleje. A také jeden chudák se zlomenou nohou, co zůstal v jednom ze srubů a čekal, až ho někdo vezme zpátky.

V průběhu dalšího týdne se objevily další dvě karavany, ne tak početné a o to rychlejší. Pro mě bylo důležité, že potvrdily všechny zprávy, které jsem až dosud slyšel. Dokonce jsem se dozvěděl i něco víc. Byly to šeptem pronášené narážky na vraždy ctihodných kupců, na útěky zámožných lidí a lodě bez příčiny potopené na dohled přístavů. Čistka pokračovala. Také se množily pověsti o skupinkách čarodějů, zabijáků bez příslušnosti, kteří se potulovali krajem v oblastech, kde byla ruka místních vládců slabší a dělali si, co chtěli, dokud jim to někdo nezatrhl. Pro vesničany často příliš pozdě. Věděl jsem, o co se jedná. Většinou šlo o muže z mého bývalého klanu. Příliš nízko postavené na to, aby po nich Hagerovci šli a příliš vysoko, aby mohli zůstat. Stali se z nich hladoví všeho schopní vandráci, pro obyčejného laika však smrtelně nebezpeční. Hyeny. Někdy se tyhle smečky používaly při ustanovení nového mocenského status quo. Nechali se, aby ovládli vesnici, pak přišel zachránce a vesničané rádi zůstali u toho, kdo jim vytrhl trn z paty. Přestože ho tam předtím s rozmyslem zarazil. Metoda cukru a biče fungovala, funguje a fungovat bude.

Nemohl jsem už déle čekat, dříve nebo později by mě našli. Dokázal jsem už chodit bez problémů, i když stále jsem neriskoval vyzkoušení svých magických schopností. Jednoho večera jsem šamana navštívil v jeho srubu. Vypadalo to tam přesně jak jsem očekával, špelunka barbara vařícího v kotli netopýry, snad jen vůně sušených bylin byla silnější a příjemnější. Také tam měl docela teplo.
„Máš zásobu dubového listí? Toho, kterým jsi mě léčil?“ zeptal jsem se bez okolků.
Na nic se neptal a podal mi tornu s měkkým obsahem. Vzal jsem si ji, vyšel ven a zavřel dveře.
„Díky,“ řekl jsem, než jsem za sebou zatáhl i plentu.
Přece jen mi svou znalostí magických věcí pomohl, takže byl člověk, aspoň částečně.
K odchodu jsem se vypravil až ráno. Se zásobou listí a kusem masa a chleba, který jsem si za zlaťák koupil v hostinci.
Stařešina na mě čekal u sloupu označujícího konec vesnice.
„Odcházíš,“ zkonstatoval.
Mohl si to ušetřit, miluji, když někdo komentuje očividné.
Stál mi v cestě, nechtělo se mi ho obcházet, ani projít přes něj, proto jsem zastavil.
„Nesplatil jsi svůj dluh.“
„Nežádal jsem vás o pomoc.“
Vzdušný vír zvedl změť různobarveného listí a ševelil s ním, dokud neochabl.
„Neřekl jsi, že ji nesplatíš.“
Nedokázal jsem v stařešinově tváři přečíst žádnou myšlenku. Před časem bych řekl, že za větrem ošlehanou maskou žádné nejsou, samozřejmě kromě starostí o prasata a dobytek Jenomže vesnice prosperovala, obchodníci se tady opakovaně zastavovali, lidé spolu víceméně vycházeli. A nepotřeboval k tomu karabáč.
„To je pravda,“ řekl jsem, vytáhl z kapsy své poslední čtyři zlaťáky a podal mu je.
„Dohoda zněla jinak,“ zavrtěl hlavou.
Ve svahu pod lesem zaklinkal zvonec. Už jsem se je naučil rozeznávat, kravské od menších ovčích.
„Za ty peníze si můžete najmout tři lovce vlků, na celou zimu,“ upozornil jsem ho.
Ruce stále držel svěšené podél těla.
„Čtyři zlaté z té nejpoctivější ražby,“ upozornil jsem ho.
Nic, mohl jsem si klidně povídat s dubovou fošnou.
Pokrčil jsem rameny, pustil mince do bláta a obešel ho. Napůl jsem čekal, že se mě pokusí zastavit, ale neudělal to.
Když jsem se o pár desítek kroků dál otočil, právě odcházel. Z vysokého smrku slétla straka a prohnala se těsně nad cestou, jako by ji přilákalo něco lesklého.
Hlupák, měl si ty peníze vzít.

K Olegarskému průsmyku, nepoužitelnému pro vozy, to bylo po stezce dva dny ostré chůze. Já šel pomaleji, částečně protože jsem stále nebyl ve své původní kondici a částečně protože jsem si dával pozor a vyhýbal se případným poutníkům. Čím dál se dostanu od místa souboje s lovci hlav, tím lépe pro mě. S každým dnem, kdy po mě nebude vidu ani slechu má pravděpodobnost přežití rostla.
Druhý den jsem ustoupil z cesty čtveřici mužů se dvěmi mulami ověšenými nákladem a k večeru byl nucen klopýtat ještě celou hodinu po soumraku, abych se vzdálil provizornímu táboru smíšené dvojice. Teprve potom jsem se stejně jako oni uložil přímo na vyšlapaném chodníku. Nic jiného mi nezbývalo, protože bez světla jsem žádné vhodnější místo mezi balvany a jazyky suti plazící se dolů z prudšího svahů všude okolo nenašel.
Byl jsem unavený, spíše naprosto vyčerpaný a co mě zneklidňovalo nejvíce, od svého zranění jsem se neodvážil vyzkoušet, nakolik dobrý čaroděj jsem zůstal. Dokonce ani své meče jsem nevytáhl, stačila chyba, špatný časový posuv a už při tasení z pouzder ukrytých v mezerách času v mém těle bych se mohl zabít. Nebyla to uklidňující myšlenka. Raději jsem si mezi zuby vložil pár dubových listů s magickou aurou a přes ústa přetáhl šátek, aby mě nedráždil stále ledovější vzduch a díval se na hvězdy. Bylo jich hodně, až příliš hodně. Ve velkých městě jich většinu přezářil svit luceren a pochodní. Tam jsem byl doma, vlastně býval.
V noci mě probudil silnější závan větru, který s sebou přinesl kovové cinknutí a smích. V dalším okamžiku už jsem si nebyl jistý, zda to nebyl sen, ale přesto jsem napjatě naslouchal až do rána.
Svítání přišlo mučivě pomalu, a když jsem se vysoukal z deky a pláště byl jsem sám překvapený, že mě tělo poslouchá a nerozpadlo se na kusy ledu.
Kradl jsem se na dohled stezky, kryl se balvany a zakrzslými stromy a otevřenější plochy přebíhal po důkladném rozhlédnutí. Nadával jsem si do bláznů, protože mě to stálo spoustu sil.
V okamžiku, kdy jsem se chtěl vrátit zpět na stezku jsem je uviděl. Vlastně ucítil, zaregistroval je můj smysl pro přítomnost magie. Na hluchém pozadí zářily jako ohnivé skvrny s roztřepanými okraji. Čtyři čarodějové a s maskováním si moc práce nedali. Porovnal jsem svou vlastní tajenou auru s jejich, byla žalostně slabá, pravděpodobně by mě přehlédli oslepeni sami sebou.
Zůstal jsem klečet v prohlubni za pokroucenou borovicí a poslouchal. Jejich skvrny postupně pohasínaly, i když úplně černé nebyly nikdy.
„To mám sakra žízeň, kdo máte vodu?“ zaslechl jsem nenaloženě pronesenou větu.
V noci pili. Proto jsem je zaslechl, proto byli při probuzení, kdy je sebekontrola nejslabší, tak snadno odhalitelní. Ještě že jsem na ně nenarazil, dokud spali.
„Do večera chci být v té dědině, nemám chuť nocovat ještě jednou venku,“ zabručel někdo další.
Odvážil jsem se vykouknout.
Kulatá tvář, rozcuchané neudržované vlasy, pod kabátem lehká obranná vesta bez klanových insignií, výrobek, který se prodával i bohatým lajkům.
„Mohli jsme jít mnohem kratší cestou, řekl někdo druhý, ale raději jsem se zasunul zpátky do svého úkrytu.
„Měli jsme za úkol prozkoumat terén. Ve Varwicku si to vynahradíš, nemusíme s nima jednat v rukavičkách.“
Byli to čarodějové, možná ne nejlepší, ale asi jistým způsobem vybavení a dostávali od někoho úkoly. Varwicku skončily dobré svobodné časy. V okolí došlo zřejmě k mocenským změnám a někdo si na prosperující osadu brousil zuby. To se mě už netýkalo, já se těm čtyřem potřeboval jen vyhnout.
Sbalení tábora jim trvalo dlouho i na mě. Po celou dobu jsem se tísnil u borovice a poslouchal, ale nic zajímavého jsem se nedozvěděl. Pak jsem je uviděl ze zadu. Každý měl tornu, nejvyšší z nich s vlasy zapletenými do několika malých copánků nesl dvě Rákonyho hole. Ty už se koupit nedaly a hůl byl vlastně zavádějící název. Byl to špalek dřeva o průměru patnáct a délce asi šedesát centimetrů a v našem klanu, vlastně v mém bývalém klanu se používala pro instalaci brutálního spalujícího Rákonyho kouzla. Samozřejmě nesychnronizovaného. V rukách jakéhokoliv, i toho nejhoršího čaroděje schopného pouze základních úkonů to byla děsivá zbraň.
Varwick byl pravděpodobně jen jeden z jejich cílů, a já ten další, nikoliv poslední v řadě. Všichni ostatní Gerleho muži, na které bylo nutno použít takový brutální kalibr, už byli mrtví. Samozřejmě mimo mě.
Počkal jsem ještě pár minut, nechal čtveřici i Varwick jeho osudu a pokračoval v cestě. Jen do poledne. Při krátkém odpočinku, který jsem si dopřával každých dvě stě padesát kroků můj pohled ulpěl na lesklém kovovém plíšku napůl pokrytém prachem. Zvedl jsem ho a nasucho polkl.
Byla to malá, ale bytelná železná destička s otvorem pro řetízek a leptaným ornanemtem. Kouzlo v ní obsažené se mi tetelilo mezi prsty. Byl to klasický regram používaný pro rozpoznávání spolubojovníků při bitvách v nepřehledném prostoru. Dokázal odvrátit většinu strukturovaných kouzel, ke kterým měl klíč. A aby nedošlo k záměně, byly regramové destičky opatřovány nefalšovatelnými a jasně rozpoznatelnými symboly. Někdy monogramy. Pozoroval jsem dvě do sebe propletené M a uvažoval, zda to znamená, co si myslím, že to znamená. Mark Mutahi, můj válečný partner, člověk, kterého jediného jsem považoval za přítele, mi při jedné oslavě řekl, že i on chce jednou mít svou malou soukromou armádu, kterou vybaví regramem právě s takovým symbolem. A že proto udělá všechno.
A udělal. Začalo mi svítat. On byl tím slabým kamenem, který Hagerimu podklouzl pod nohama. Prodal svého Velmistra, mě a všechny ostatní. A udělal to dobře, protože sám se stal Mistrem, případně i Velmistrem a mohl rozkazovat dalším čarodějům.
A také už mi bylo jasné, že pokud je to tak, jak si myslím, budou po mě jeho muži pátrat až do chvíle, kdy mě zabijí, protože právě já pro něj představoval nebezpečí, které by ho strašilo i po dvaceti dalších letech. To ano, chápal jsem ho.
Posadil jsem se na kámen s regramem v ruce. Co když se pletu a všechno je jinak. Jenomže dvě M byly příliš výmluvné. Musel jsem se přesvědčit, musel jsem si být jistý. Pokud po mě pátrá Mark, mohu si kolem krku rovnou uvázat smyčku, nebo ho musím zabít. Smyčka byla pohodlnější.
Jenomže před tím si musím být jistý.
Neochotně jsem se zvedl a z nohama ještě těžšíma než před chvíli vyrazil po vlastních stopách.

 



Z kopce se mi šlo lépe, ale přesto jsem do vesnice dorazil až na druhý den večer. Po celou dobu jsem žvýkal listy, abych načerpal alespoň nějakou sílu. Netušil jsem, zda to pomáhá, ale alespoň jsem neměl pocit energetického deficitu. Dříve bych předpokládal, že při tak nízké hladině moci v těle budu dávno mrtvý.
Varwick už nevyhlížel tak pokojně a spořádaně jako dříve. Jedna z dřevěnic byla spálená, na pastvinách okolo jsem rozeznával několik skvrn sežehlé země, zřejmě po ovcích. Demonstrace síly je dobrý začátek každého jednání, kdy má člověk trumfy na své straně.
Nakoukl jsem do nejbližšího domu. Kromě stařeny, která už skoro nevnímala, tam nikdo nebyl, další srub také prázdný. To znamenalo, že jsou všichni shromáždění na jednom místě. Já bych si na místě těch čtyř vybral hostinec, nemuseli mrznout venku.
Nejprve jsem se obešel největší stavení ve vesnici dvakrát kolem dokola. Ti čtyři byli uvnitř, „viděl jsem je“. Ale klidně mohli někomu přikázat, aby hlídal. Neudělali to.
Teprve potom jsem škvírou v nedovřených okenicích nahlédl dovnitř. Přišel jsem právě včas k veřejnému výslechu. Celé obyvatelstvo, muži, ženy, děti, prostě všichni schopní chůze se mačkali u stěn, nahý stařešina visel uprostřed za ruce svázané za zády. Na čele mu perlil pot, a krví naběhlá ramena hrozila vymknutím z kloubů. Zdvihli ho právě tolik, aby se dokázal sotva podepírat špičkami nohou.
„Tak nám řekni, kam měl namířeno. Přece ti za to všechno nestojí!“ hovořil k němu muž s copánky. Kulatohlav si okázale brousil nůž a jejich dva společníci, zrzek s poďobaným nosem a chlapík s vlasy napomádovanámi až se mu modře leskly seděli u stolu vedle a přihýbali si z korbelů.
„Nevím,“ zachroptěl Stařešina.
„Všichni říkají že neví, že jednoho rána zmizel. Oni ale mluví pravdu, na rozdíl od tebe,“ znechuceně zavrtěl hlavou Copánek, „ty jediný lžeš a já to poznám.“
Kulatohlav nonšalatně přiložil špičku nože na napnutou kůži ramen a řízl. Rána se okamžitě rozšklebila, stařešina byl náhle do půl těla zbrocen krví.
„Tak nám to sakra řekni, je to jenom otázka času. Víme to všichni!“ řekl naoko vztekle Copánek a udeřil ho hřbetem ruky přes obličej. Musel mít na prstech maskovaného boxera, protože přitom rozsekl tkáň až na zuby.
Řekni jim to, přemlouval jsem stařešinu v duchu. V mučení jsem se nikdy nevyžíval. Víš jen to, kterým směrem jsi mě viděl odcházet. Potkal jsem tě, budou si myslet, že jsem tě přelstil.
Neřekl jen sténal a sípal.
Několik minut na něm pracovali střídavě, Zrzek s Napomádovaným si mezitím objednali další jídlo, děvečka, která jim ho přinesla se klepala jako osika, až rozlévala víno se džbánů. Všiml jsem si, že většina žen a několik mužů má zavřené oči.
Další rána, další rána, povytažení provazů, protože klouby trochu povolily. Člověk se ztrácel a pomalu a jistě se měnil v balík masa.
Řekni jim to, přemlouval jsem ho. Nepomůže jim to.
Kdybych byl na jejich místě, začal bych teď mučit někoho jiného. Stačilo by pár ran a stařešina by promluvil, tím jsem si byl jist. Tak trochu jsem ho znal.
Kulatohlav mu ze zad stáhl pruh kůže, pár lidí omdlelo, někdo tlumeně zaprotestoval. Napínal jsem uši, aby mi neunikla žádná poznámka těch čtyř. Stačila věta, ve které by zmínili, pro koho pracují, detail, který by mi to prozradil. Pak jsem mohl zmizet.
Mučenému přes rozbité rty a zuby mu uniklo dlouhé zachrčení, skoro jakoby chtěl něco říct.
„Položte ho na zem, promluví,“ poručil Copánek.
Od stolu se zvedl Zrzek a začal rozmotávat provaz obtočený kolem trámu.
Stařešina padl na kolena a potřepal hlavou, jako by si chtěl vyjasnit myšlenky. Kulatohlav ho přitom pozoroval nezúčastněným pohledem.
„Nic vám neřeknu, parchanti, nejsem takový hajzl jako vy! Smradi!“ řekl najednou stařešina překvapivě hlasitě a zvučně.
Kopanec do ledvin ho srazil na zem. Hlupák, po tomhle ho určitě zabijí. Čarodějové nemají rádi, když se nad ně vyvyšuje laik, ať je to kdokoliv.
„Necháme legrácek, donutím ho, aby řekl, co ví, i když mu přitom vyteče mozek z hlavy,“ opáčil studeně Copánek.
I taková kouzla existovala.
Stařešina byl prostě tvrdohlavý hlupák.
Vrznutí dveří nikdo nezaregistroval, všichni soustředěně pozorovali Copánka, který právě pokládal dlaň na temeno mučeného.
„Hledáte mě, pánové?“ zeptal jsem se tiše.
Že dělám poslední hloupost svého života mi došlo pozdě. Vždyť jsem nedokázal ani tasit!
„He? Kdo jsi?“ zeptal se Kulatohlav.
Mark byl sice hodně dobrý, ale lidi si nikdy vybírat neuměl.
Sekl jsem z místa, čepel poslechla mé myšlenky, prodloužila se a díky tomu ho škrábla přes hruď, kouzla vesty zajiskřila. Zpožděný útok průpalem mi ožehl záda, ale to už jsem jako na houpačce klouzal šikmo vpřed vyvažován ostřím, s jehož hrotem jsem si na zlomek sekundy vyměnil hmotnost.
Najednou s Copánkem tělo na tělo, můj úder hlavou na kořen nosu, jeho dlaň sršící mocí. Magický taran mě srazil vzad, dokázal jsem reflexním ztužením zachránit své vnitřnosti před rozdrcením, stěna za mnou nebezpečně zapraštěla, pár trámů muselo povolit. Tři proti mně, já přiražený ke stěně. . Tváře bledé a soustředěné, už žádný prvotní úlek.
Jeden nich na mě něco zavěsil, uvědomil jsem si, ale nedokázal jsem odhadnout kdo a kdy. Nebyl čas na analýzu, Zrzkovy se zableskly oči, skočil jsem vpřed, v letu nastavil čepel do štítového x, ale ne zcela dokonalého, zbytek kouzla mě ožehl a vlasy mi vzplály. Kompenzace ataku mě stála poslední zbytek magických sil.
Dopadl jsem do kotoulu, prkna těsně vedle mě zčernala žárem, s čepelemi svých mečů obtočenými kolem těla jsem se převalil ještě jednou a narazil na Copánka. Chtěl uskočit, ale přitom zavadil o břit ostřejší než cokoliv hmotného, kotník oddělený šikmým řezem od holeně dopadl na zem, šplíchanec krve mě oslepil. Další část kouzla se do mě zahákla, cítil jsem jak zavěšená na žebrech hrudníku čerpá sílu a probouzí se. Zůstal jsem v kleku, mé vidění se víc a víc křivilo v důsledku energetické deprivace. Zrzavec s Napomádovaným mě pozorovali připraveni zaútočit. Už jsem neměl síly o setřepání, přesto jsem to zkusil. Háky kouzla pod náporem vůle povolily, struktura proklouzla a zachytila se až za lýtkovou kost. Kritický okamžik přišel, poslední šance - bez přemýšlení jsem sekl po vlastním těle, aktivované kouzlo změnilo zbytek mé nohy v černou bublající huspeninu, ještě v pádu jsem změnil jednu čepel v ocelové prodloužení ruky a překvapeném Napomádovému probodl srdce.
Bolest fyzická závodila s psychickou, deprivační šok se ztrátou krve, kdo mě zabije dříve.
„Tys je dostal,“ pronesl pomalu Zrzavec a kroutil přitom hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit.
„Ale já se s tebou nebudu párat.“¨
Hlupák, stačilo by mu chvíli počkat.
Začal se mě zmocňovat třes, který se měl změnit v epileptický záchvat končící smrti. Deprivace nakonec zvítězí.
Zrzek sáhl za své pravé rameno a vytáhl Rákonyho hůl.
„Utečte, utečte!“ vykřikl někdo, komu zbývalo víc sil, než jsem si myslel.
Namířil na mě a aktivoval kouzlo. V poslední chvíli jsem se dokázal zachytit za prkna, abych nespadl do kráteru vystlaného vřícím bahnem, kterou pode mnou ničivý záblesk vytvořil.
Zrzavec opatrně přistoupil až ke mně, s druhou holí v ruce.
„To není možné!“ kroutil hlavou. „Ty máš Dyseho regram!“ došlo mu to konečně.
Vědomí mě definitivně opouštělo. Uvařit se bude pohodlnější než umřít na deprivaci, napadlo mě ještě.
Pak jsem zahlédl dopadající poleno a pustil se.
Jenomže jsem se nepropadl dolů, ale místo toho mě zachytilo snad deset ruko naráz a vytáhlo mě nahoru.
„Uhaste na něm ty šaty!“ sípěl někdo.
Z bezprostřední blízkosti jsem spatřil poničenou stařešinovu tvář, v ruce ještě držel kus dřeva, kterým roztříštil Zrzounovi lebku.
„Já jsem vám nepřišel pomoct,“ blekotal jsem. Musel jsme to říct za každou cenu, než mě pohltí tma.
„Nepřišel jsem vás zachránit, jen jsem se od nich potřeboval něco dozvědět.“
Roztřásl jsem se, někdo mi mezi zuby nemilosrdně vrazil kus hadru.
Zakrvácená ústa nade mnou se stáhla do úsměvu. Rozpršelo se. Ne, to vlastně byla jeho krev.
„Pokud to půjde, necháme jednoho na živu,“ slíbil a ztratil se ve tmě.
Helga mě ošetřovala mnoho dní. Prolínala se s mými halucinacemi a z halabala zpřeházenými střípky zážitků z posledních dnů. To bylo špatně, protože podle všech pravidel jsem měl být mrtvý. Není dobré porušovat pravidla. Teprve za týden jsem dokázal promluvit.
„Toho chlapa z karavany, se kterým sis hrála, nech raději napokoji,“ byla má první slova.
„Ty mě miluješ?“ skoro vydechla.
Neměl jsem sílu zavrtět hlavou, ani dát do svého hlasu dostatečné znechucení.
„Ne. Ale je to on, kdo v okolí zabíjí mladé ženy jako jsi ty,“ dokázal jsem po chvíli říct.
„Jak to víš?“ ozvalo se ode dveří, než dokázala uraženě protestovat.
Stařešina se přikulhal, tvář měl ještě oteklou, na ramenou jen lehký plášť, i když už venku musela být zima. Stáhli mu ze zad pruh kůže, vzpomněl jsem si.
Co jsem mu měl říct? Že potom, co jsem ve smrti prošel sebou samým se mi spousta věcí jeví mnohem zřetelněji?
„Prohledejte mu věci, až tu bude. Najdete pár drobností, cenných ženských drobností, které ony měly nejraději.“
Helga s pláčem odběhla.
„Nechali jste někoho z nich živého?“ zeptal jsem se na věc, která mě nejvíc zajímala.
„Neodvážil jsem se to riskovat,“ zavrtěl hlavou. „Ale na spoustu věcí jsme se jich zeptal já sám,“ dodal a začal vyprávět.
Musel se ptát dlouho a podrobně, protože mu někdo z nich vyklopil spoustu nedůležitých věcí, ale mezi nimi jsem našel to, co mě zajímalo. Skutečně pracoval pro Marka. Můj bývalý parťák a přítel se stal velkým zvířetem v táboře našeho bývalého protivníka a jediné, co mu teď kazilo klidný spánek, jsem byl já.
„Přijdou si pro mě,“ řekl jsem tiše a díval se stařešinovi do oči. „A když mě tu najdou, pomstí se vám. Jsem si tím jistý. Vím jak čarodějové, zvlášť Mark, uvažují.“
Mlčel, nic neříkal, oči se v dubové tváři ani nepohnuli.
„A vůbec nejlepší by bylo, kdybyste mě zabili a až přijdou, předvedli mě na stříbrném podnose s nějakou dobrou historkou, kolik sil vás stálo mě dorazit a jak moc jste se snažili zachránit čtyři čaroděje, kteří se vás snažili osvobodit,“ přemýšlel jsem nahlas.
Kupodivu to ani nebylo těžké, jen mluvit bylo těžké.
Oheň na ohništi mírně pohasl, hned začalo být víc zima.
„Neuděláme to,“ rozhodl se, přesně jak jsem se obával.
Ten parchant byl tak tvrdohlavý, tak přesvědčený, že to co dělá, je správné!
„Já jsem vám nepřišel pomoct, jen jsem se potřeboval dozvědět, co jsou zač,“ připomenul jsem mu.
„Já vím,“ přikývl. „Tady jsou tvé peníze,“ položil mi na postel mince. „Až se uzdravíš, můžeš kdykoliv odejít,“ ukončil hovor a zvedl se.
„Jak je možné, že mě ten váš bylinkář dokázal zachránit?“ zeptal jsem se jeho zad, když stál mezi dveřmi.
„Prý máš tuhý kořínek, podrobnosti ti možná prozradí sám. Když budeš zdvořilý a nebudeš mu říkat bylinkář,“ uchechtl se přes rameno a byl pryč.

 



Netušil jsem, kolik dní uplynulo od celého souboje, ale určitě víc než týden. To Markovi muselo bohatě stačit, jeho lidé už pravděpodobně byli na cestě. Vlastně mi na téhle vesnici v divočině vůbec nezáleželo, hloupí, primitivní vesničané mi byli fuk. Ale správný čaroděj nikdy neplýtvá a jejich smrt by nikomu neprospěla. Kromě jednoho samozřejmě. Jejich šéf, tvrdohlavý stařešina, který se nikdy nenechal odradit od toho, co považoval za správné, měl být dávno mrtvý. Takoví lidé škodí.
V noci jsem se s úpěním navlékl do veškerého svého i cizího oblečení, které jsem našel, a s pomocí dvou berlí, které pro mě někdo předem připravil, jsem se zvedl z lůžka a jen tak nalehko vyrazil. Dával jsem si dva dny, než mě dohoní. Pokud mě najdou před vesnicí, nebudou pokračovat dál.
Noc byla ledová, ale ještě bez sněhu, listí šustilo jinak než jsem si pamatoval. Mrazem zkřehlo a kdybych ho viděl ve dne, pravděpodobně už by nezářilo všemi barvami. Měsíc naštěstí neměl daleko k úplňku a klopýtal jsem jen sporadicky. Můj pahýl mě kupodivu nebolel, místní felčar se ve své práci obdivuhodně vyznal.
Neušel jsme víc než půl kilometru.
Vynořili se ze tmy, sotva rozlišitelné siluety, podle obrysů všichni v těžkých bitevních oblecích. Jen Mark byl jako vždy bez většiny pomocných propriet, štíhlý orel vrhající se z výšky. Luminiscenční koule se vznesla a ozářila scenérii nazelenalým světlem.
„Našel jsem tě, sice jako trosku, ale našel jsem tě,“ řekl a zasmál se.
Byl to spokojený smích někoho, kdo právě dokončil těžkou a náročnou práci.
„Proč jsi zradil?“ položil jsem mu otázku spíš abych ho shodil v očích jeho lidí, než že by mě odpověď zajímala.
„Já jsem nezradil, zeptej se kohokoliv. Jen jsem se postavil na správnou stranu. A ty na špatnou a je z tebe troska nad hrobem. Možná by stačilo přijít o půlhodiny později, než ses vybelhal z té chatrče a byl bys už mrtvý.“
Měl pravdu, byl jsem troska. Ale jen fyzická. Magicky jsem byl v lepší kondici, než kdykoliv dřív. Nechápal jsem, jak je to možné, ale člověk obvykle nehloubá, odkud přichází pomoc a vezme co je. Možná bych ho, i obklopeného spolubojovníky dokázal zabít. Dobrý nápad.
Zaútočil jsem, jasným vycizelovaným bodem s energii koncentrovanou do hrotu, jeho hrany byly tak ostré, že se prořezávaly obranou bez ohledu na strukturu. Už už jsem ho měl, ale najednou koule i tma zmizely v oslnivém jasu – to zasáhli jeho nohsledové. Jenže já se ještě stále nehroutil a sbíral jsem síly k ještě jednomu útoku, i když marnému. Je lepší zemřít ve stoje než na kolenou.
Muž přímo proti mně náhle zavrávoral, pak mu něco rozervalo hrudník, jeho koncentrované magické já ještě chvíli drželo svou konzistenci a pak konečně umřel. Někdo mi pomáhal a já se znova neptal kdo a proč.
Tráva, keře i les okolo nás hořely, ostrý třesk se mísil s temným duněním, občas se k obloze vymrštil plamenný sloup ohně nebo roztavené skály. Měl jsem umřít, ale ten, kdo mi pomáhal nade mnou také držel ochrannou ruku. Nakonec jsem zbyl na nohou jen já sám a Mark. Byl na tom hůře než já, vlastně jsme na tom byli stejně,ale já si na zborcené zorné pole, na deprivaci, na spáleniny a uťaté končetiny zvykl. On ne.
„Nejsem si jistý, jestli jsi stál na té správné straně,“ řekl jsem.
Sáhl po meči, ale ruce ho neposlouchaly. Ani já jsem své živé čepele tasit nedokázal, ale tu jeho ano. Teprve potom se mi podlomila kolena a já seděl na zemi a čekal, až se mé oči přizpůsobí tmě a já opět uvidím hvězdy. Mezitím jsem za sebou slyšel kradmé kroky, šustění látky, nevyřčené myšlenky.
Když jsem se otočil, spatřil jsem šest vesničanů pod stařešinovým vedením, jak s úctou nakládají na nosítka vychrtlé a částečně sežehlé tělo muže, který stál po celý boj za mnou. Byl to starý vesnický šaman, před šedesáti lety nejmocnější z velmistrů Lakati, který se neznámo jak ztratil. Netušil jsem, proč tehdy odešel, a proč se dnes rozhodl vyměnit svůj život za můj. I když, možná tušil, jen jsem si odpověď odmítal přiznat.

Opět byla zima. Vystoupil jsem ze svého podzemního království vybudovaného starým čarodějem, zachumlal se do pláště a zkontroloval, zda je tětiva luku dobře namazaná. Dalo se s ní střílet i při mínus dvaceti pod nulou. Taky mi výroba i s nutnou přípravou kouzel trvala tři sezóny.
Kupec zachumlaný do kožešiny mířící do hostince si mě všiml a zastavil.
„Vypadáš, že s tím umíš zacházet. Potřebuji lidi jako jsi ty. Jídlo a tři zlaté na týden.“
„Místní mě najali jako lovce vlků,“ odpověděl jsem. „Na celou sezónu.“
Už pátou v řadě a bude to tak, dokud neřeknu ne, dodal jsem ještě v duchu, otočil se a vyrazil do hory.

Sdílet článek

Facebook komentáře